jh bloguje

Až jednou vyjde slunce,
najde v trávě ležet těla zvadlá
Zimou zkřehlé, modré ruce,
ještě pořád drží tvoje ňadra
Hlava těžká jako starý horečnatý sen
Vzhlédne přes ně na obzor,
kde se rodí nový den

Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe, sedím sám na pokoji
s panenkou dřevěnou

Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe a myšlenky se rojí
jak supi nade mnou

Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe, tu touhu už nic neukojí
nejde zapomenout

Až jednou vyjde slunce,
najde nás na cestě, která nevede
Věřím živým snům a proto vím,
že se to jednou stejně povede
Podél dlouhých svodidel
svedem se na světa kraj
Z toho kraje spadnem dolů,
najdem tam svůj ráj…

Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko.
Za zahradou, mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.

"Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?"
"Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene."

Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
"Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?"
Ječmen syčí mezi vousy:
"Ptej se pšenic,
vzpomenou si."

Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
"Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to."

Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé
a na suchá strniska
vítr tiše zapíská:

"Vždyť jsi doma, za chalupou.
Slyšíš, v stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní
– a tvá máma za vraty
– zob zob, zobe bílé zrní
s ostatními kuřaty.

"Děkuju ti, žitné pole!"
"Pozdravuj tam ve stodole."
"Koho, milé políčko?"
"Zrno i to zrníčko.
Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z něj nové klasy."

A tak mámu zakrátko
našlo malé kuřátko.