Sabčotha Sakhartvelo, Tbilisi 1976
Přeložil Václav A. Černý
jh: 
Odeon, Praha 1984
…
Když chlapa odmítne žena, nepřestane proto být chlapem, buď ji donutí násilím, anebo ji zamění za jinou, ale když ti desetiletý kluk, kteréhos těch deset let houpal na kolenou, vyhrožuje, že tě zabije, jsi v koncích, protože každého můžeš oklamat dýkou a sáhovými rameny, jen dítě a psa neoklameš, ti na tobě hned poznají, co v tobě opravdu vězí. Pomsta byla nevyhnutelná, narůstala vytrvale a vyzývavě jako břicho svedené dívky.
…
„Dnes v noci jsem splnil svůj slib, otče, slib, který jsem dal v dětství a který jsem si každou noc před usnustím opakoval jako modlitbu, že ho mrtvého posadím na osla a budu ho vozit z vesnice do vesnice. Chtěl jsem mu tím pomstít ten výprask z dětství, za ztrátu bratra a ruky. Ve skutečnosti jsem provedl jenom další klukovinu. Tak to bylo. Umínil jsem si to a taky jsem to nevykonal, co na tom, jestli to byla klukovina nebo nebyla. Škoda, že to bylo v noci a že nás nikdo neviděl. Ale přišel jsem si na své, to tedy ano! Jak jsem si téhle noci užil, to stojí za celý život. Kdybyste věděli, jak osel poskakoval, vůbec jsem ho nepotřeboval pohánět, on hnal mě. To byla švanda, mrtvý major mu seděl na hřbetě, nastrojený v uniformě, s epoletami na ramenou; leskly se, jak na ně svítil měsíc. A on se klátil jako opilý, hned se svalil oslovi na krk, hned se zase sesunul na zadek.“
…