Triton, Praha 2003

Od umění se filosofie odlišuje tím, že je explicitním odpovídáním na explicitní otázky, od vědy tím, že odpovídá na otázky, na které nemůžeme odpovědi hledat prostě aplikováním kanonizované metodologie nějakého vědního oboru, a které se tedy z hlediska vědy často jeví jako prostě nezodpověditelné. Filosofické otázky tedy můžeme vidět, jak to vyjádřil Colin McGinn, jako jakési „formulovatelné záhady“.

„Pochybnost může být jen tam,“ říká Ludwig Wittgenstein ve své slavné knize Tractatus logico-philosophicus (1922), ke které se mnoho analytických filozofů hlásilo jako ke své bibli, „kde je otázka; otázka jenom tam, kde je odpověď, a ta jenom tam, kde lze něco říci.“ A na konci svého textu zdůrazňuje: „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“

Nelze-li tedy filosofii radikálně oddělit od blábolu a bezobsažného mudrování, je nám skutečně k něčemu? Filosofie, tvrdíme, potřeba je, a to především proto, aby se pokoušela vypořádat s otázkami, na které nemá odpověď ani selský rozum, ani věda ˜– a které si lidé přesto nepřestávají klást. Úmyslně říkám vypořádat, a nikoli odpovídat, protože s některými otázkami se lze vypořádávat prostě tak, že se osvětlí, že nedávají dobrý smysl.

Zkoumat i otázky, na které neumíme jít vědecky (ať už to jsou ty, které se z hlediska vědy jeví jako příliš obecné, či příliš nejasné, či vůbec nesmyslné), je tedy zásadně potřebné pro to, aby se z lidského obcování se světem nestala pouhá rutina a z člověka degenerovaný následovač jednou provždy daných pravidel. A uvědomme si, že taková degenerace je špatná nejenom proto, že to tak cítíme, ale i z čistě ‚přírodovědeckého‘ hlediska: to, čím člověk převyšuje jiné tvory, je schopnost na své okolí nejenom diferenciálně reagovat, ale i reflektovat způsoby a pravidla takového reagování, a dokonce tato pravidla hodnotit a měnit – převyšuje je tudíž tím, že má, řečeno s Kantem, nejen Verstand, schopnost ‚rozvažování‘, ale i Vernunft, rozum, neboli že je, řečeno s Asimovem, nejenom techmenem, ale i opravdovým člověkem.

Problém je ovšem v tom, že náš svět (snad do určité míry s výjimkou toho, s čím jsme v bezprostředním styku ve svém každodenním životě) nabývá určitého tvaru až svou jazykovou artikulací. Můžeme snad mít za to, že slovo koza jsme zavedli jako nálepku pro věci, které nám jsou dány nezávisle na jazyce; těžko je ale mít za to, že jsme takto zavedli slova jako spravedlnost, trh či mezon.

Opuštění ‚karteziánského snu‘, myšlenky, že naše poznání musí spočívat na nějakém nezpochybnitelném zá- kladě‘, vede k určité formě relativismu; a to vede mnohé vědce a filosofy k tomu, aby tuto cestu odmítli jako iracionální či jako (apage satanas!) postmoderní. Co je ale iracionálního na přesvědčení, že neexistuje nic spolehlivějšího než věda a že náš způsob vidění světa mů- že být, v důsledku vývoje, nahrazen jiným? To, že obraz světa, který nyní přijímáme, může být, a nepochybně bude, ještě nesčetněkrát změněn, přece v žádném pří- padě neznamená, že je jakýkoli obraz světa stejně rozumný jako kterýkoli jiný! My přece víme, co je (pro nás) rozumné; a na tom se nic nezmění, když si uvědomíme fakt, že standardy rozumnosti se mohou čas od času, a také kulturu od kultury, do nějaké míry měnit! „Můžeme zastavit slunce,“ říká Goodman (Of Mind and Other Matters, 1984); a pro ty, kdo už křiví ústa k přezíravému posměšku, dodává: „nikoli tak jako Jozue, ale tak jako Bruno.“

Kurt Gödel ukázal, že pro každý jazyk, ve kterém je vyjádřitelná aritmetika, existuje i zpředmětnění – predikáty totiž můžeme očíslovat a tím jim (efektivně) přiřadit čísla, která jsou předměty univerza aritmetiky. Dále dokázal, že existuje predikát p tak, že výrok p(oq) je dokazatelný právě tehdy, když je dokazatelný q(oq). Nedokázal ovšem, že p(oq) je pravdivý právě tehdy, když je pravdivý q(oq), že je tedy pravdivá ekvivalence q(oq) ↔ ¬q(oq); a nelze tudíž mluvit o doslovné reinkarnaci Russellova paradoxu. Ten se totiž týká pravdivosti výroků: a dojdeme-li k závěru, že nějaký výrok je pravdivý právě tehdy, když je pravdivá jeho negace, je to fatální, protože pak se jeví být současně pravdivý i nepravdivý. Gödelova věta se naproti tomu týká dokazatelnosti výroků: a konstatování, že výrok je dokazatelný právě tehdy, když je dokazatelná jeho negace, není skutečným paradoxem, protože neexistuje důvod, proč bychom si měli být jisti, že jeden z nich dokazatelný je. Je to spíše jenom překvapivé zjištění určité nepříjemné vlastnosti pojmu dokazatelnosti: v každém systému tohoto druhu budou vždy existovat výroky, které nebudou ani dokazatelné, ani vyvratitelné.

V čem ona slavná věta o neúplnosti spočívá? Gödel dokázal, že ať vezmeme jakékoli axiomy aritmetiky, vždy bude nutně existovat určitý výrok, označme ho G, který nebude ani dokazatelný, ani vyvratitelný. Důvodem je, že to, co G říká, je de facto „Jsem nedokazatelný“, a že by tedy jak jeho dokazatelnost, tak jeho vyvratitelnost vedla ke sporu; protože kdyby byl dokazatelný, a tudíž pravdivý, musel by být nedokazatelný, a kdyby byl vyvratitelný, musel by naopak nebýt nedokazatelný, to jest musel by být dokazatelný.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *