06. July 2015 · Write a comment · Categories: book · Tags:

jh: vránavrána

Prostor, Praha 1990

Ke společenskému životu je třeba řady věcí, mimo jiné i elity. Někdo musí dodávat společnosti lesk, chovat se noblesně a být duchaplný. Elita není totéž co aristokracie a ne každý dandy je boháč. K elitě nepatří jen ti nejbohatší, bohatství mecenášů je spíše předpokladem než podmínkou jednotlivce. Beztřídní společnost ovšem elitu neuznává, dandy i gentleman jsou třídní nepřátelé. Ideálem komunistické společnosti je průměr a často také o nic jiného nejde. Elita je předmětem frustrované společenské závisti a nenávisti průměru. Být elegantní, být duchaplný, mít styl je dokonce nebezpečné.

Palacký nevěří v možnost zachování suverenity malého státu, malé republiky. Zejména ve Střední Evropě je tato existence nejistá. Ruské impérium je připravené dělat si nároky na území západních Slovanů. Palacký varuje: „Ode hranic říše Rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii.“ Což se také stalo.

Pro Schauera nebyl život o sobě dostatečným argumentem. Nejvyšší hodnotou představovala kultura, podle které měřil národ. Jen ten národ, který se vykazuje kulturou, má důvod k existenci. Je to názor dobový, blízký romantické filozofii, ale v Čechách už tradiční. Politika a kultura se navzájem prostupují. Kultura je politikou malého národa, kulturou si dokazuje své bytí a dává o sobě vědět.

Pro Středoevropana jsou dějiny především sumou trpkých zkušeností. O vnitřní nepochopení a neporozumění není také nouze. Dějiny připomínají nejspíše nezvaného hosta, vetřelce, který se dere do soukromí. Člověk Střední Evropy chce mít konečně už klid, ale ten mu právě berou vyšší mocnosti. Vytrvalý sklon k apolitickému biedermeieru nesmíme chápat jen jako měšťáctví. Domov zůstává jedinou autonomií existence, lokalitou lidské svobody. Pilný čtenář v ušáku je odjakživa horlivý český vlastenec, humanista, Evropan. Biedermeier Střední Evropy je instinktivní obranou člověka, který se v koutě pokoje schovává před cizími dějinami.

Historická struktura Evropy se rozděluje na tři bloky, tři historická pásma: dějinnost západu, absurdní dějiny Střední Evropy a bezdějinnost Východu. Oproti mocné východní despocii se jeví západní demokracie jako uzounký proužek podél atlantického pobřeží. Moc Východu je tak silná, že trvale ohrožuje Střední Evropu, která aby unikla vlivu, hlásí se raději k Západu. Právě Střední Evropou probíhá pohyblivá hranice evropské historie.

Střední Evropu neovládají velké ideje, ale malé poměry. Je zde humor, ale skoro žádné nadšení. Historické panoráma se nedá přehlédnout jediným pohledem. Příliš mnoho detailů strhuje pozornost, zavádí se k nevýznamným, ale přesto důležitým podrobnostem. To je základní formule Střední Evropy. Figurky, historky a fetiše jsou nejvlastnějším materiálem středoevropské literatury.

Když někdo jedná podle „vlastního přesvědčení a svědomí“, bývá to obvykle předem zaujatý člověk, zaujatý více či méně, někdy i fanatik. Veřejný člověk by měl být vždy v pochybnostech a nebýt si vůbec jistý svým přesvědčením a čistým svědomím. Politik je také člověk, ale jeho lidskost nespočívá v osobní jedinečnosti, ale naopak v tom, že je složen z mnoha lidí. Politická perspektiva je vždy širší cestou než stezka vyšlapaná jediným člověkem.

V šedesátých letech dochází ve vnitřním vývoji k významné politické změně. Opozice dostává novou formu. Z vnitřní, právě té nejvnitřnější emigrace vyrůstá hnutí tzv. disidence (dissidence znamená ve francouzštině rozkol). Bez existenciální prehistorie by nevznikl nový sociologický pojem, bez individuální, často anonymní zkušenosti uložené v genu by se nezrodila nová generace občanské a literární opozice. Zpočátku se zdálo, že je to záležitost výlučně ruská, ale dnes je toto hnutí doma i ve Střední Evropě, především v Československu a Polsku.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *