11. July 2015 · Write a comment · Categories: book · Tags:

Sofies verden, Roman om filosofiens historie, 1991

přeložila Jarka Vrbová

jh: vránavránavránavrána

Albatros, Praha 2012

Sókratés se domníval, že člověk nemůže být šťastný, pokud nejedná v souladu se svým přesvědčením. A ten, kdo ví, jak se stát šťastným, se o to i pokusí. Proto ten, kdo ví, co je správné, také správně činí. Neboť přeje si snad někdo být nešťastný?

Proto asi také matka řekla: „Jsi poslední dobou pořád nějak mimo, Sofie.“

Ze Sofie mimoděk vylétlo:

„To byl Sókratés taky.“

„Cože?“ Matka vykulila oči.

„Jenom za to bohužel musel zaplatit životem,“ pokračovala zamyšleně Sofie.

„Prosím tě, Sofie. Já už si s tebou vážně nevím rady.“

Německý básník Goethe jednou řekl, že ten, kdo nedokáže mít představu o své minulosti aspoň tři tisíce let, žije jenom ze dne na den. A já nechci, aby to platilo i o tobě. Vynasnažím se, abych tě seznámil s tvými historickými kořeny. Jenom tak se staneš člověkem. Jenom tak z tebe bude víc než nahá opice. Jenom tak se vyvaruješ toho, aby ses vznášela ve vzduchoprázdnu.

„Jeppe z vršku si také myslel, že se mu jen zdálo, jak leží v baronově posteli.“

„A když ležel v baronově posteli, myslel si, že jeho život chudého sedláka byl jen sen. Tak dochází Descartes k tomu, že pochybuje absolutně o všem. Pro mnoho filozofů před ním skončilo filosofické uvažování právě v tomto bodě.“

„To moc daleko nedošli.“

„Descartes se ale pokusil pracovat dál právě od tohoto nulového bodu. Došel k tomu, že pochybuje o všem a že je to to jediné, čím si může být jist. Tu ho napadlo, že jedním si přece jen může být zcela jist, a to tím, že pochybuje. A když pochybuje, znamená to, že myslí, a když myslí, je jisté, že je myslící bytost. Neboli jak sám řekl, Cogito ergo sum.“

„Hume nepopírá, že existují neměnné přírodní zákony, ale protože nejsme schopni vlastní přírodní zákony prožít, může se snadno stát, že dojdeme k ukvapeným závěrům.“

„Dáte mi nějaký příklad?“

„I když vidím celé stádo černých koní, neznamená to, že všichni koně jsou černí.“

„To máte samozřejmě pravdu.“

„A i když jsem po celý život vídal jenom černé vrány, neznamená to, že neexistuje žádná bílá vrána. Pro filosofa i pro vědce je důležité neodmítnout možnost, že existuje i bílá vrána. Skoro se dá říct, že právě honba za bílou vránou je nejdůležitějším úkolem vědy.“

„Kant šel však ještě dál než jen k tvrzení, že tyto nejzávažnější otázky je třeba přenechat lidské víře. Domníval se, že pro lidskou morálku je téměř nevyhnutelné, abychom předpokládali, že člověk má nesmrtelnou duši, že Bůh existuje a že člověk má svobodnou vůli.“

„Tím se blíží k Descartovi. Nejdřív byl velmi skeptický k tomu, co vůbec můžeme chápat. Pak ale zadními vrátky propašuje Boha a další věci.“

„Ale na rozdíl od Descarta dává jasně na srozuměnou, že ho tam nepřivedl rozum, ale víra. Sam nazval víru v nesmrtelný život, víru v Boha a to, že člověk má svobodnou vůli, praktickými postuláty.“

„To znamená co?“

„Postulovat něco znamená tvrdit něco, co nelze dokázat. Praktickým postulátem Kant míní něco, co je třeba pevně stanovit pro lidské jednání neboli Kantovými slovy pro ‚praxi‘, tedy pro morálku člověka. ‚Existence Boha je nezbytné uznat z morálních důvodů,‘ řekl.

„Pro tato tři stadia poznání, z nichž každé je pokrokem předchozího a zároveň jeho popřením, měl tedy Hegel názvy: ‚teze‘, ‚antiteze‘, ‚syntéza‘. Můžeme například říct, že Descartův racionalismus byl tezí, již posléze popíral Hume svou empirickou antitezí. Ale jejich protikladné názory, napětí mezi oběma způsoby myšlení, bylo zrušeno Kantovou syntézou. Kant dával racionalistům za pravdu v některých bodech a empirikům zase v jiných. Přitom ukázal, že obě strany v některých důležitých otázkách udělaly chybu. Historie ale nekončí Kantem. Kantova syntéza se stala výchozím bodem pro další takový trojčlenný řetěz úvah,neboli triádu. I k této syntéze bude postavena do protikladu nová antiteze.“

„Nemáme přece vědomí nepřetržitě po ruce všechny zkušenosti. Ale vše, co nás někdy napadlo nebo co jsme prožili a na co si vzpomeneme, pokud se zamyslíme, nazval Freud převědomím. Výraz nevědomí používal pro věci, které jsme ‚potlačili‘. Tedy pro věci, jež jsme se někdy snažili zapomenout, protože byly buď ‚nepříjemné‘, ‚neslušné‘ nebo ‚odporné‘. Když máme přání nebo slasti, které jsou neudržitelné pro vědomí – tedy pro ‚Nadjá‘ –, zastrčíme je hluboko do suterénu. Pryč s nimi!“

„Projekce znamená, že přenášíme na druhé lidi rozličné vlastnosti, jež se sami pokoušíme potlačit. Například ten, kdo je chamtivý, nápadně lehce charakterizuje ostatní jako chamtivce. Ten, kdo si nechce připustit, že ho příliš zajímá sex, bude možná první, kdo se rozčílí na ostatní, že jsou sexuální maniaci.“

„V průběhu celých dějin filosofie se přece filosofové snažili odpovědět na otázku, co je člověk – nebo co je přirozenost člověka. Sartre se však domníval, že člověk nemá žádnou věčnou ‚přirozenost‘, k níž by se vracel. Nemá totiž ani cenu ptát se obecně po ‚smyslu‘ života. Jinými slovy jsme odsouzeni k improvizaci. Jsme jako herci, kteří jsou posláni na scénu, aniž předem nastudovali role, přečetli scénáře nebo mají možnost nějaké nápovědy, která by jim do ucha šeptala, co mají dělat. Sami si musíme zvolit, jak budeme žít.“

„Každý pravý filosof musí mít oči otevřené. I když jsme neviděli bílou vránu, nikdy ji nepřestaneme hledat. A jednoho dne budu třeba i já jako skeptik nucen přijmout jev, jemuž jsem dříve nevěřil. Kdybych tuto možnost nenechal otevřenou, byl bych dogmatik. Nebyl bych pravý filosof.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *