26. July 2015 · Write a comment · Categories: book · Tags:

edičně připravil Jan Lukeš

jh: vránavránavránavrána

viz také Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J.

Národní filmový archiv, Praha 2003

Hned potom jsem si uvědomil, že začínám získávat ten správný barrandovský poměr k lidem: Všichni jsou nadutci, nic neumějí a jestliže chci mezi nimi vyjít, musím být ještě větší podvodník než oni!

Jestliže po sobě přečtu to, co jsem právě napsal, skoro vždycky ustrnu úlekem. Deník je pro mne, kdybych ho chtěl ovšem číst, nejbližším důkazem nemohoucnosti. Raději jej nečtu. Nevracím se nikdy k předcházejícím stránkám, leda až po dvou třech letech, až když mohu to, co mi způsobuje trapné rozpaky, omlouvat rozdílem těch let.

Patří k dobrému tónu inteligentního člověka, že si nikdy neodporuje. Je to konvence nebo pověra nebo bůhvíco a hrozně se o ni dbá. Ale já si odporuji skoro pořád, pak se toho leknu jako štěně loužičky a honem to zamaskuji nějakou všeobecnou moudrostí. Myslím si, blázen, že ty krasodušné věty skládají obraz mého myšlení… Houby! Odporuji si, každou chvíli říkám něco jiného, věřím něčemu jinému, horuji pro něco jiného… Člověk není šíp, který letí od počátku až do konce stále jedním směrem a k jednomu cíli.

Avšak to, co čeká na scenáristy, kteří nepřestali, je horší než šibenice. Kornatění myšlenek, hladové vyprahlé pusto v mozku, mučivý věčný žentour stále týchž příběhů, z něhož není úniku, strašně mylné, ale tím tvrdohlavější přesvědčení, že psát, to nic vlastně není, že to je jednoduché, že stačí přišpendlit na holou dějovou osnovu pár dobrých nápadů…

Pamatuji si, že jsem v prvním ročníku ohrnoval nos nad veselohrami. Teď je píšu. Nezajímaly mě honoráře. Teď mám přesně spočítáno, kolik dostanu. Jedl jsem se samozřejmostí v mense. Teď ji nemohu ani vidět a jím pokud možno v restauracích. Chodil jsem pěšky nebo jsem jezdil tramvají. Teď, když mám peníze, jezdím taxíkem, protože je mi cesta v tramvaji protivná…

Kdybych se býval tehdy znal s člověkem jako jsem teď sám, určitě bych se tou známostí chlubil. Panebože!

Čvor (tak se říká Nikolovi) přivedl v půl desáté dívku. A kvůli ni se ten dobrý večer zcela zkazil, Jirka se pohádal, urazil a odešel, Kodet dostal jeden ze svých známých pathetických záchvatů vzteku, dívka brečela a utekla následována Čvorem.

Jmenuje se Veronika, je jí sedmnáct a má nejkrásnější nohy, jaké jsem kdy viděl. Kvůli nim to všechno začalo, protože měla velice krátké sukně a kdykoliv si sedla do křesla, přehodila nohu přes nohu.

Mám předělat synopsi Francouzské tety pro Hubáčka, ale myslím na Veroniku a listuji v deníku. A v životě už po sté zapřísahám, že jej přestanu psát. Je na úrovni zápisků sedmnáctiletého studentíka, byl na ní vždycky a červenám se, kdykoliv jej otevřu. Hle, zde je ten nejhmatatelnější důkaz, že nejvýraznější z mých vlastností se jmenuje naivita.

Ale dnes myslím výhradně na Veroniku. Kašlu na deník.

Za tři týdny jsme s Jirkou Štíbrem a Honzou utratili přes tři tisíce korun. Z tolika peněz je skvěle živa čtyřčlenná rodina celý měsíc. Průměrný měsíční plat je 1200 Kčs…

A my jsme jen pili.

Jsem v koncích. Nemám vůbec žádné peníze a protože nepíšu, nemám ani vyhlídky, že nějaké brzy budu mít.

Nedělám nic, absolutně nic, ani nejím. Dosáhl jsem maxima v hubenosti. Víc už zhubnout nemohu.

Myslím na Veroniku, jsem s ní, bojím se o ni, pochybuji o ní. To je vše, co mohu říci o smyslu svých posledních týdnů.

Nikdy nebudu moci dost blahořečit tomu, že mě vyhodili z filologie. Kdybych tam zůstal, stala by se ze mne zaprášená, estétská kreatura.

Pořád jsem se tam připodobňoval k nějakým literárním vzorům, pachtil jsem se za vymýšlením duchaplně naivních pravd, jaké jsem četl u Wolkera, a soustavně jsem si pletl život s literaturou. Kdykoliv jsem k životu přičichl, ohrnoval jsem povýšenecky nos. Zdál se mi smradlavý a neuspořádaný.

Mívám občas sklony vzpomínat na tu dobu jako na něco čistého a krásného. Dnes jsem otevřel oči: Vždyť já tam tenkrát nežil, jsem se vymýšlel, toulal jsem se „ve staletém stínu šlechtických domů“, očekával jsem „útoky jara“, trpěl jsem „přízemností dívek“…

Ať potkám kohokoliv, nevím, co bych mu řekl. Jsem totiž takový pitomec, že si myslím, že musím říkat moudré a nové věci. Jelikož mě nenapadají, mlčím. A skličuje mě pocit, že se chovám jako idiot. Nicméně mám pověst inteligentního člověka. Z toho je vidět, že jiní jsou na tom hůř než já, protože hovořit nesmysly je asi mnohem horší, než mlčet. A každý nemá k mlčení dostatek odvahy. Naštěstí u mne nejde o odvahu. Mlčím, protože je mi to jedno, protože myslím na něco jiného.

Tuhle jsem četl v Dějinách a současnosti, že největší zásluhu na vybudování samostatné Československé republiky měl T. G. Masaryk. Nejdříve jsem si myslel, že jsem se zbláznil, potom mě vzrušilo, že jde o nějakou záškodnickou akci, a teprve potom jsem pochopil, že je všechno v pořádku, neboť je rok 1964. Pořád si na to nemohu zvyknout. Dosud ve mě živoří rok 1952, Tehdy by za takovou větu zavřeli celou redakci i s uklizečkami. Jenomže, což je v této věci velice pikantní, „pravda vítězí“, ať to zní pro mne sebeneuvěřitelněji.

Červen, červenec, srpen, září… Vodka, gruzínský koňak, brandy, bacardi, ronda, rum tuzemský i jamajský, vermuty a bílá i červená vína, sekt, pivo, gin, myslivecká, whisky… Litry a litry alkoholu, desítky probděných nocí, tisíce přespočetných cigaret, ostudy, scény, skandály, blití vkleče na záchodovými mísami, stahování kalhotek, odporná rána, prsty páchnoucí ženskými klíny, aspiriny, fenmetraziny, algeny a sedolory, a každodenní sliby, že zítra toho definitivně nechám. Je to ještě vůbec možné? Nejsem už nadosmrti vyřízený? Nebylo by ze všeho nejmoudřejší zamknout se v koupelně a pustit plyn?

Před měsícem jsem byl na Marsu a do smrti z toho budu nešťastný… Byl jsem v Západním Německu, Z Chebu je to kousek, pár minut a vlak zastaví v Schirndingu, avšak těch několik kilometrů je zároveň dvacet let nebo třicet let nekonečné vzdálenosti, tam už je něco živého, svět, o němž jsem neměl tušení, Mars nebo science-fiction. první večer jsem dostal horečku. Nemohl jsem pochopit, že jsem na téže zeměkouli, chtělo se mi strašně plakat a zdálo se mi, že jsem přišel z doby kamenné.

Potom v noci jsem seděl s Vaškem ve Viole, byl tam ještě Miloš a Vašek vykládal, jak byl kdysi tlusté, neohrabané a pomalé dítě, pronásledované krutě všemi spolužáky. Žasnul nad tím, že všichni ti obratní, sebevědomí a silní kluci se nakonec ztratili a rozplynuli v „obyvatelstvu“, zatímco on se stal slavným. Považoval to za nespravedlivé…

Jsme sebranka žijící z mozolů lidu a je třeba s námi konečně zatočit. Domovnice, pivní stratégové a okresní funkcionáři posílají protesty proti našemu bezpracnému a blahobytnému životu. Inženýři, lékaři, učitelé a vědci jsou flákači, kteří dostávají peníze zadarmo, neboť jediná práce, za kterou se pořádný člověk nemusí stydět, je kopání, nakládání, hrabání, skládání, zasypávání, nošení a zvedání. Všechno ostatní je zbytečné, všechno ostatní je způsob, jímž se pár chytráků vyhýbá pořádné práci…

To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane – a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí – dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.

Nejhorší je, že si to nikdo nevymyslel. Nikde nesedí žádný žlučovitý skřet, který by sadisticky spřádal plány a udílel telefonem příkazy. Je to mnohem strašnější, nikde není přímého viníka, věci jsou v chodu samy od sebe, řízeny abstraktním mechanismem příčin a následků, nelze je zadržet, lze je jen předpovídat a čekat, že bude stále hůř a hůře…

Žiju však v manželství, které se už dva roky podobá spíše rozumnému příměří než nějakému normálnímu vztahu. Předloňské události mě nadosmrti poznamenaly. Dodnes jsem se z nich nevzpamatoval. Celé roky jsem totiž zbožně opatroval skříňku, v níž bylo nasráno. A to je strašně trapné. Přestože je to už tak dlouho, nedokážu na to myslet v klidu a s rozvahou. Nanejvýš si začnu říkat, že to všechno nebyla pravda. Abych nalezl na chvilku jistotu a pokoj.

Třetího jsme byli v Jaltě na Popelci; poněkud jsem se tam opil a od té chvíle mi plyne čas velice podivuhodně. Den poté jsem byl ve Viole, v noci jsme se ocitli u Vaška Havla, doufal, chudák, že se dostane k nějaké holce – pozval nás proto všechny – jenomže jako obyčejně neuspěl, je totiž strašně decentní a zdvořilý, chce donekonečna uplatňovat svůj proslulý intelekt a nechápe, že ve čtyři hodiny ráno je nutné spíše jednat, než mluvit. Zatím on říká: „Promiňte, ale nemohl bych vám položit ruku na vaše skutečně překrásné koleno?“, padaly v sousedním pokoji holky na znak, aniž by je o to někdo žádal.

Ostatně líčil jsem ve svých denících většinou jen pahýly pravdy. Zpočátku jsem pravdu psát neuměl a později jsem se za ni styděl. Cenzuroval jsem ji a dělám to dodnes. Takže deník toho o mne příliš neřekne. Jak už jsem pravil, je to víc pomník než skládka paměti. Nejsem zde nahý, pokouším se zachovat si důstojnost, někdy mlčením, někdy lhaním, někdy vynechanými slovy; vím, že každý papír nemusí shořet a kdo by vydržel stát bezbranný a nemohoucí, vysvlečen do naha před pátrajícíma očima? Mám nohy do O, jsem hubený jako koncentráčník, málokdy se mi podaří, aby se mnou byly dívky spokojeny, lžu Veronice a kdekomu, napáchal jsem spoustu trapných a spoustu bezcharakterních skutků, pomluvil jsem zástup lidí, nesplnil jsem stovky čestných slov – ale přesto všechno naivně doufám, že se o mně bude jednou mluvit dobře. Lžu tedy v deníku, abych k tomu přispěl.

Avšak ještě není vyhráno. Ideologická komise zasedá až dvacátého, do té doby zbývá celých deset dní, do té doby mohu desetkrát dostat státní cenu a desetkrát být vyobcován z kultury.

Dnes tedy abdikoval, dnes dvaadvacátého, a tím skončila ta počáteční a nejnapínavější etapa. Od této chvíle už nemají jeho lidé žádnou – nebo skoro žádnou – možnost zvrátit situaci legálním způsobem. Už není nikdo, kdo by mohl legálně vydat rozkaz armádě nebo bezpečnosti nebo kdo by mohl v rámci svých práv požádat Rusy o zásah.

Asi se už nemůže přihodit nic neočekávaného, Novotného kapitulace definitivně otřese stranickými aparátníky na venkově, teď už mají po poslední jistotě, teď se už na nic nezmohou, od nich už nyní nebezpečí nehrozí.

Clementis dostal in memoriam titul hrdiny ČSSR. Ostatní popravení rovněž. Ti, co unikli trestu smrti, obdržely řády o stupeň nižší. Jeden z těch řádů je pojmenován po Gottwaldovi. Nikomu jaksi nevadí, že Gottwald podepsal nad těmi lidmi rozsudky.

Mohl by normální pětatřicetiletý muž věnovat tolik času sepisování vlastních názorů, úvah a zejména nářků?

Doklad mé nemohoucnosti o několika tisících stránkách…

Nyní tedy už rozumím, když je mi naznačováno, že jsem si všechno zavinil sám. Nemusel jsem – jak mi říkají – trvat na svém, mohl jsem se na to „VYKAŠLAT“. To je pravda, mohl. Ale zdálo se mi, že bych se tím vykašlal i sám sebe, a to se mi nechtělo. Tenkrát když přišli Rusové, tenkrát jsem si totiž řekl, že ať se napříště děje cokoliv, budu už vždycky jenom jednat pouze tak, jak myslím, a vyslovovat pouze to, čemu věřím, protože není jiné jistoty na celém širém světě.

Mohu to říci ještě přesněji: rozhodl jsem se dodržovat pravidlo, že není jiná cesta k zachování zdravého rozumu než zdravý rozum. A zdravý rozum mi napovídá, že vidím-li nahého krále, pak je to tím, že je nahý; a že bych pouze přispíval k nesmyslnosti světa, kdybych se pokoušel nalézat jiná vysvětlení.

Hrbas nedávno uveřejnil ve Filmu a době stať o šedesátých létech v čs. kinematografii. Když jsem ji dočetl, byl jsem chvíli uražen. Vynechal mne, mé jméno jako by neexistovalo, jako bych nikdy nebyl a nic neudělal.

Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem naivní. Co by z toho měl, kdyby mě napadal a osočoval? Výhodnější je mne vynechat. Všichni mě budou vynechávat. Ještě dlouho. A kdoví, zda nezůstanu vynechán jednou provždy.

Všechna námaha, kterou jsem vynaložil, abych jí vysvětlil, že jsem si takové knihy kupoval a četl odjakživa a že je číst prostě musím, chci-li se udržet na úrovni, byla ovšem marná.

Dnes v poledne na psychiatrické klinice. Vyložil jsem situaci. Práce, peníze, fenmetrazin, Hanka… Pomoci mi nemohou. Vliv fenmetrazinu přeceňuji (spadl mi kámen s krku). Nejsem nemocný, zatím ne. Dr. D. řekl: „Jsem lékař, pane Juráček, a jako lékař vám pomoci nemohu, protože není v mé moci vyléčit společnost.“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *