jh: 
Vyšehrad, 2016
…
Největší slabinou moderních společností je tedy patrně to, že svým členům nekladou společné cíle jako životní naplnění a na druhé straně fungují až příliš samozřejmě a hladce – aspoň na první pohled. Složité spolupráce a soutěžení milionů lidských zájmů „se“ zdánlivě řídí úplně samy, takže si jistá tradice skeptického myšlení – počínaje B. Mandevillem (The Fable of the Bees, 1714) – mohla dokonce myslet, že k tomu stačí podporovat egoismy jednotlivých hráčů.
…
Souvislost mezi charakteristickým způsobem života a obživy na jedné straně a organizací společnosti nechápeme jako kauzální vztah mezi „základnou a nadstavbou“, ale jako výsledek obousměrného ovlivnění.
…
Informace o uspořádání na dvorku není tedy nikde soustředěna, syntetizována do podoby skutečného „žebříčku“, kde by se každému účastníkovi dalo přiřadit pořadové číslo, nýbrž pouze distribuovaná.
…
Revoluce, která zrušila symbolické autority a oprávnění, dává příležitost k novému rozřazení společnosti. Její protagonisté si často představují, že dává příležitost „každému“, tj. také jim. Protože si však jasně neuvědomili, co to konkrétně znamená, bývají těžce zklamáni, když po revoluci dojde k rozklování, jež často vynese nahoru právě ty, kdo i v předchozím uspořádání osvědčili ty nejlepší klovací schopnosti.
…
Mladý člověk je v určitém věku chápe jako samá omezení, a tedy něco, čeho by se chtěl zbavit – nebo si aspoň vyzkoušet, jak dalece to jeho společnost myslí vážně. Touto fází „pubertální svobody“ projde asi každý a každého tato zkušenost silně poznamená. Překvapivě mnoho lidí s ní vystačí až do důchodu a houževnatě se drží i mezi vzdělanci a filosofy.
…
Svoboda kosmonauta, podobně jako kovboje v poušti, má totiž jednu vadu. Může se sice pohybovat opravdu, kam chce, není mu to ale vůbec nic platné: všude je to stejné. Ať se hne, kam chce, všude stejné pusto, tma a prázdno, nikde nic. Samá voda.
…
Ale teprve v té třetí pochopí, že pro svoji svobodu potřebuje protihráče, potřebuje druhé lidi. Kdo se nechce odstěhovat do arizonské pouště, žije mezi lidmi, kde moje svoboda nemůže „končit tam, kde začíná svoboda druhého“, jak se často říká. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom si každý oplotit svůj ranč a radovat se, že si až k plotu mohu dělat, co mne napadne, kdežto soused za plotem se mě nijak netýká. Jenže lidskou společnost tvoří právě to, jak se naše svobody různě překrývají, prolínají, spolupracují a soupeří. Jen v tomto třetím modelu může člověk pochopit podstatný rozdíl mezi překážkami a pravidly: bez pravidel se nedá hrát. Dobrá pravidla hru nejen neomezují, ale teprve umožňují a dělají. Čím lepší pravidla a čím lepší soudce, tím lepší bude i hra. Bez pravidel by hra okamžitě degenerovala: představte si třeba fotbal bez zákazu hrát rukou. V tomto smyslu je skutečná lidská svoboda, tj. svoboda mezi lidmi, vždycky „omezená“, protože potřebuje pravidla.
…
Podívejme se ale na věc z druhé strany. Jsou nějaké věci, které za peníze být rozhodně nesmějí – a to pouze z důvodů ekonomických? Určitě ano – na prvním místě peníze samy.
…
Naopak banální řeči typu „stejně všichni kradou“ slouží často jenom jako výmluva těch, kdo to sami dělají.
…
Společenský, hospodářský i technický náskok Západu, který se plně projevil až od 18. století, začíná patrně už ve vrcholném středověku, kdy se Evropa začala výrazně odlišovat od vývoje ostatních civilizací, a to zejména oddělením posvátné a profánní oblasti, rostoucím důrazem na obecnou racionalitu, individualismem a snahou o občanské svobody. Všechny podle Bermana těsně souvisejí s vývojem práva, které také od té doby hraje v Evropě daleko významnější roli než kdekoli jinde.
…
Právo, založené na ideji spravedlnosti, neznamená jen vyrovnávání, obnovování rovnováhy, porušené zločinem, nýbrž dává přednost dobru. Soudce i zákonodárce mají podle Tomáše vycházet z toho, že „dobro se šíří víc než zlo“. Tato pozoruhodná a na první pohled překvapivě optimistická zásada se v právní teorii objevuje zřídka, má pro ni však zcela zásadní význam: je totiž tím hlavním a možná jediným argumentem pro lidskou svobodu. Jen pokud společnost i zákonodárce uznávají, že „dobré se šíří víc než zlé“, mají důvod chránit a rozšiřovat individuální svobody všech, a to i když jich lidé často zneužijí ke zlému. Kdyby tomu bylo naopak, byla by svoboda jako taková společensky nebezpečná a zákonodárce by s ní musel šetřit, neboť každé zneužití svobody by bylo argumentem proti ní.
…
Při výkladu svobody člověka ve společnosti jsme použili model soupeřivé hry, kterou dobrá pravidla nejen neomezují, ale teprve umožňují. Život ve společnosti jistě není hra, nicméně dobrá pravidla práva zde mají velmi podobný význam: zbavují členy společnosti aspoň některých obav ze svobody těch druhých či z budoucnosti, 467 dovolují jim jednat odvážněji, a tedy jejich skutečnou svobodu silně podporují.
…
V pozadí je totiž skrytý a velice hluboký konflikt mezi dvojím pojetím člověka a společnosti. Západní městská civilizace si vytvořila a proti všem ostatním prosadila původně křesťanskou představu, že nutným počátkem a východiskem každého uspořádání společnosti je jednotlivý člověk, individuum, osoba, která potřebuje svobodu – i když ji někdy zneužije. A pokud náhodou někde tuto přednost ještě nemá, musí ji dostat. Naproti tomu všechny ostatní, staré i nové společnosti vidí člověka především jako člena nějaké skupiny, kmene, národa, rodu, nebo aspoň rodiny. Skupinová soudržnost a loajalita má u nich přednost před jednotlivcem, a tedy i před jeho právy.
…
Za druhé nesmíme zapomenout, že každé skutečné oprávnění je vždycky oprávněním vůči někomu, na němž se dá případně také vymáhat; každé subjektivní právo čili oprávnění jednoho je tak současně i povinností někoho jiného. Ani stát a jeho zákony tedy nemohou působit jako jakési perpetuum mobile, které rozdává práva, aniž by tím zároveň někomu ukládalo odpovídající povinnosti.
…
Vraťme se k příkladu práva na život. Větu „každý má právo na život“ nemůžeme číst jako „já mám subjektivní právo na život“ (neboť žádné takové oprávnění zjevně nemám), nýbrž „každý“ – to znamená všichni ostatní – mají právo na svůj život. Jinak řečeno, že nemám právo na žádný cizí – to je to, co říká „právo na život“. „Právo na život“ je právo těch druhých – jinak řečeno, moje povinnost.
…
Z toho plyne důležitý důsledek: lidská práva mi nemůže dávat žádná příroda, ale ani stát či zákonodárce, nýbrž pouze druzí lidé, moji spoluobčané.
…