jh: 
Prostor, Praha 2003
…
Ten večer čekali dlouho do noci, ale matka se nevrátila. Čekali i celý příští den. Nepřišel vůbec nikdo. Dokonce ani kolem jejich oken celý den nikdo neprošel. Všechny v jejich ulici zachvátil strach, že i k nim přijdou a rozházejí jim byty a odvedou je na policii, říkal si. Jen proto, že se s nimi znali.
…
Když jsme byli pod oknem správkyně, tak starý Novotný zařval: „Tak vám je zase vedu!“
Nás dva se Zdeňkem teda ještě nikdy nevedl. Ale je pravda, že pár jiných už tam načapal.
Správkyně se podívala z okna a už věděla, co Novotný řekne.
„Jestli těm svým kojotům neuseknete ty zlodějské pracky, tak je předám policii, aby je komisionélně zastřelila. Jestli do zítřka nebudu mít osmnáct takovýchto beden s flaškama, tak to dám k soudu!“ řekl ten blbec. A šel zase zpátky. Za chvíli si to už prděl na tom svém indiánu s koženýma třásničkama na sicu kolem nás.
Správkyně vzteky zabouchla okno a my hnedka věděli, co to znamená. Honem jsme utěkali schovat se do sklepa.
Žádné bedny s flaškama jsme neměli. Měli jsme jenom tu jednu, kterou jsme zrovna přinesli. Všechny bedny jsme pokaždé hnedka po obchodech prodali. Žádné zásoby jsme si nikdy nedělali. Prostě když jsme fakt nutně potřebovali na kino nebo na melasu nebo na něco, tak jsme tam občas vlezli.
Přemýšleli jsme se Zdeňkem, co budeme dělat. Kde seženeme osmnáct beden? Ale nakonec jsme nemuseli ani hnout prstem. Měli jsme fakt děsnou kliku. A ještě fůru štěstí dohromady. Druhý den starému Novotnému tu sodovkárnu sebrali. A indiána s třásničkama na sicu mu taky znárodnili. A měl hovno. A mohl si jít stěžovat! Ani k soudu nás nedal. K soudu naopak dali oni jeho. A pak už jsme tam mohli chodit krást, jak jsme chtěli.
…