Někteří lidé nasedají
Zatímco jiní se vracejí zpátky
Ti jedni to ještě neznají
Ti druzí už to znají
Ti jedni ještě nemají dost
A ti druzí už mají
Zatímco ti se vracejí zpátky
Ti jedni právě nasedají
(Lék a jed, 1992)
Amitriptilin Thioridazin
Dormogen Meprobamat
Nitrazepan Diazepan
tři dvanáctky a tři rumy
Encephabol Lipovitan
v malé dávce je vždy vítán
Od půl osmé všechno beru
na intervaly neseru
ale po půlnoci přeci
zpřeházím zas všechny věci
a beru teď
Encephabol Lipovitan
tři dvanáctky a tři rumy
Nitrazepan Diazepan
Dormogen Meprobamat
Amitriptilin Thioridazin
Pak teprv do postele dorazím
Na koncertě
seděla v první řadě dívka
zavřené oči a otevřené myšlenky
chvěla se jako jabloň v dešti milostiplném
celá v epicentru bouře lásky
k Johannu Sebastianovi
Několik hudebníků to zpozorovalo
udělalo se jim žádostivě
a sucho v ústech
jako by to děvče kousalo do citrónu
Marně přehazovali nohy přes nohy
a dívali se jinam
raději odhodili instrumenty
a vyběhli ven
tiskli si ruce ke spánkům a volali
Ach ta hudba
ta hudba přece není žádnou utěšitelkou!
(Jam session na Starém bělidle, 1988)
Říkám si pořád Život
a je to jen útek osudnice
Přibude trochu horeček
rmutu žadonění
a nic víc
Říkám si pořád Sen
a je to jen uhlík vypadlý
Přibude troška hladu
nedočkavosti zklamání
ani zbla víc
Říkám si pořád Láska
a je to jen milodějný kyslík tmy
Přibude trocha studu
zlacení samoty
a nic víc
Říkám si pořád Smrt
a je to jen stará sklenářka
Přibude kventlík naděje
Sbohemdání
a nic víc
Říkám si pořád Poezie
a je to jen hrstka orlích per
Přibude kůrka štěstí
údivu zkroušenosti
a nic víc
(Ladění, 1942)
Z ranního šera kdesi nad obzorem
vynořil se jezdec s bílým praporem
Přijíždí posel a rozhlíží se v davu
Přijíždí posel a nese dobrou zprávu
Jenomže zapomněl
komu ji má dát
Komu má zprávu předat?
Od města k městu putuje celou zemí
Zdálky už mává a volá: Otevřte mi!
Tluče na bránu města a brána otevře se
Přijíždí posel a lidem zprávu nese
Jenomže zapomněl
co měl vlastně říct
Co tu měl vyřídit?
Krajinou stínů jezdec bloudí světem
Ve sněhu zbydou stopy – a stopy vítr smete
Cesta je nekonečná, odnikud nikam vede
Přijíždí posel a nikdy nedojede
protože zapomněl
kdo ho posílá
Kdo ho posílá?
(O čem mluví muži?, 1997)
Pane sládku –
Co je?
Já jsem vám opravdu velmi vděčen za vše, co jste pro mne udělal – vážím si toho, protože sám vím nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný – vytrhl jste mi tak říkajíc trn z paty, protože já vážně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal – to místo ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, než si možná myslíte – jenomže já – nezlobte se – já přece nemůžu donášet sám na sebe –
Jaký donášení? Kdo tady mluví o donášení?
Nejde o mě – mně to uškodit nemůže – ale jde přece o princip! Já se přece z principu nemůžu podílet na –
Na čem? No jen to řekni! Na čem se nemůžeš podílet?
Na praxi, s kterou nesouhlasím –
(Krátká, napjatá pauza)
Hm. Tak nemůžeš. Ty teda nemůžeš. To je výborný! Teď ses teda vybarvil! Teď ses teda ukázal! (Sládek vstane a začne rozčileně přecházet po místnosti) A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy!
Kdo my?
No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něho vysere a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec ještě o něm páni řeknou, že nemá principy! Teplej flek ve skladu, to bys ode mě vzal – ale vzít si i kousek toho svinstva, v kterým se musím denně brodit, to už se ti nechce! Vy jste všichni moc chytrý, moc dobře to máte spočítaný, moc dobře se o sebe umíte postarat! Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš hrdina – ale co já? Kam já se můžu vrátit? Kdo si mě všimne? Kdo mý činy ocení? Co já mám ze života? Co mě čeká? Co? (Sládek zhrouceně klesne na své místo, položí hlavu Vaňkovi na hruď a začne hlasitě štkát. Po chvíli se uklidní, vzhlédne na Vaňka a tiše se ozve) Ferdinande –
Hm –
Jseš kamarád?
Jsem –
– Kde jsi byl?
– S démony.
– Ále…
– Mezi světy.
– No a?
– bil jsem se o každý kousek věty.
– Jó, s vlasy na hlavě tou hrůzou zježenými?
– Né, s hlasy ve hlavě s tou lůzou spřeženými!
– Diktujícími: Ne ty, to ne, to my?
– S démony.
– Ále…
– vidíš, že se ze mě ještě kouří…
– to ty cigarety.
– ále…
– po té bouři.
(- Laskavý český humor to nebyl?
– Třeskavý plesky horor to je!)
(Máj v dubnu, 2000)
Kdo je pro?
Ať zvedne ruku!
Kdo je pro?
Ať zkroutí nohu!
Kdo je pro?
Ať vrazí do zdi!
Kdo je pro?
Ať vraždí v noci!
Kdo je pro?!
(Nečum a tleskej!, 1983)
Nedaleko konzervatoře
jsme spatřili cosi zcela bezlakého.
Být jen se sebou, je v tom ptaní
a žádá odpověď.
Kde sebral náš vypečený kraj
špatnou parafrázi oběda?
Třeba byl v křídlech ještě život
a v něm i vzlétnutí bolesti navzdory.
Nebo se naskytla nějaká kola,
mrštila zbytek přímo nikam
a tohle poslala na chodník.
Že jsme však tři,
zdá se nám akorát směšné
to nevědomé neštěstíčko.
Osamocený pařát, který průkazně
nevyrostl bez těla.
(Suť, 2007)
Nepoškodit žluč,
Neujídat.
–
Napadl.
Věci trnou ve výkladech.
–
Vlak razí les.
–
Chůze
stopami auta,
každý jednou,
stejným směrem, spolu, zcela odděleně.
–
Svařák.
Podhorký.
23. 12. – 1. 1.
(Suť, 2007)
Až jednou vyjde slunce,
najde v trávě ležet těla zvadlá
Zimou zkřehlé, modré ruce,
ještě pořád drží tvoje ňadra
Hlava těžká jako starý horečnatý sen
Vzhlédne přes ně na obzor,
kde se rodí nový den
Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe, sedím sám na pokoji
s panenkou dřevěnou
Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe a myšlenky se rojí
jak supi nade mnou
Myslím na Tebe a hodiny mi stojí
Myslím na Tebe, tu touhu už nic neukojí
nejde zapomenout
Až jednou vyjde slunce,
najde nás na cestě, která nevede
Věřím živým snům a proto vím,
že se to jednou stejně povede
Podél dlouhých svodidel
svedem se na světa kraj
Z toho kraje spadnem dolů,
najdem tam svůj ráj…
Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko.
Za zahradou, mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.
"Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?"
"Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene."
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
"Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?"
Ječmen syčí mezi vousy:
"Ptej se pšenic,
vzpomenou si."
Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
"Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to."
Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé
a na suchá strniska
vítr tiše zapíská:
"Vždyť jsi doma, za chalupou.
Slyšíš, v stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní
– a tvá máma za vraty
– zob zob, zobe bílé zrní
s ostatními kuřaty.
"Děkuju ti, žitné pole!"
"Pozdravuj tam ve stodole."
"Koho, milé políčko?"
"Zrno i to zrníčko.
Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z něj nové klasy."
A tak mámu zakrátko
našlo malé kuřátko.
polívku vařila
hodila tam půl kila
novýho koření
kdo to bude jíst
pak se zamyslela
co kdybych to vylila
co když to koření
je votrávený
oni to nevědí
já jim to neřeknu
snad se to utají
jistě hlídají
jistě vyzvídají
kam to jenom šoupnu
já budu mlčet jak hrob
mlčím jak hrob
já jsem to tušila
kam bych se jen ukryla
jistě mě dostanou
musím rychle pryč
půjdu do zahrady
nenechám jim to tady
hrob honem vykopu
kde je jenom rýč
(Ale čert to vem, 1991)
Všechno, co chceš
se někdy taky stane
věci obyčejné
věci nevídané
někdo se toho bojí
někdo se toho leká
někdo si to přeje
někdo na to čeká
Můžu říkat ano
a můžu říkat ne
můžu taky věřit
že se to tak stane
ostatní to takhle
přece dělaj taky
dál plují dobré lodě
potápěj se vraky
V hlavě se hromadí
zbytečná veteš
když už nic nechceš
tak taky nic nedostaneš
Je jen jeden cíl
a ten nemůžu minout
jen se k němu dostat
přitom se nepominout
nakonec si stejně
musím vybrat sám
jestli budu Honza
anebo Jan
(Básně aneb Visací zámek podle Jana, 2005)
Jsem obětí vázanosti
toxikomanické
Mohlo by to býti k zlosti
ale je to komické
Piju pivo žeru prášky
stejně sotva usnout smím
Ráno prodám prázdný flašky
Julie mi helfne s tím
(Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, 1977)
S hrůzou všímáš si že tahle komedie
nápadně podobná je blahobytu:
děj stojí – Vivat Utopia!
nikdo přesně neví
co by si ještě mohl přát
jen nějak není síla zatleskat
že tak vypadá Ráj
že tohle divadlo je Nebe…
(Divadlo Nebe, 1996)
Soudruh učitel angličtiny vešel do třídy a nebyl na něho pěkný pohled: nechal si (pravda již kliden) konsolidovat hlavu i zvenčí, a to na ježka. Vlasový porost prsty pravé ruky protáhl, levou nám do srdcí ukazoval:
"Ty, ty a ty! Vzpomínáte si, že jsem vás napomínal během "takzvané studentské stávky"?"
Aby se ultralevicově orientovaným spolužákům zjevil v kýženém světle, zohýbal tvář v ironické grimase – běda však! O slůvko dříve než bylo třeba (viz) zazněly výsměšné uvozovky, hroutíce se tak ve vlastní opak.
(Oběžník, 1989)
Pochod:
Ředitel ústecké chemičky
Na vysokohorské túře
Kamzíci hopkají potůčky crčí
Sluníčko vesele plápolá
Ředitel:
Ředitel ústecké chemičky
Na vysokohorské túře
Dnes jen tak nalehko
V šortkách a větrovce
Batůžek a jeho obsah:
S batůžkem na zádech
V batůžku něco
Na zub a mapa a kudla a kukátko
Na sviště hop a na kamzíky
Zastavení u studánky a pohled do údolí
Voda jak víno
V uhřátém těle
Vzduch jako řemen
V plicích ředitele
Pochod:
Ředitel ústecké chemičky
Kamzíci hopkají potůčky crčí
Rázuje si to s hašlerkou na patře
Vysokohorskou túrou
Je z toho pochodu už opravdu nějaký uondaný, zastavuje se proto na takovém pěkném místě – vyhřáté balvany se tu povalují v jehličí -, ze zad si sundává batůžek, sedá si na jeden z těch balvanů, oddechuje, pomalu bere batůžek do ruky, uvolňuje přezku, která jej uzavírá – přezka se nějak zasekla, kůže je tuhá – teď už je to lepší, ano, ještě rozšněrovat uzlík na tkaničce, kterou je jištěn okraj batůžku – dobře, teď už je batůžek otevřený, vytahuje z něj kapesník, utírá si čelo a oddechuje; vrací složený kapesník do batůžku a zrovna z něj táhne chleba s debrecínkou, šustí sáčkem, odlepuje ubrousek od přečnívajících okrajů debrecínky a jí, dívá se do krajiny, těší se z pohledu na všechny ty hory a doly a tůňky a štíty – sluníčko vesele plápolá -, pomalu žvýká debrecínku, polyká ji a znovu ukusuje… támhle se něco pohnulo! mohl to být i kamzík, svišť – rychle vytahuje triedr, rychle rychle, ostří… ono to nejde! tak, teď, tož, no dobrá… ale kamzík či co to k čertu bylo je už pochopitelně dávno pryč, celá svačina navíc spadla z balvanu, kam ji ředitel v tom spěchu bez rozmyslu odhodil; zvedá ji ze země, kroutí hlavou… ubrouskem a palcem ji přece jen nějak očistí od toho nejhoršího, odfoukne jehličí a jí dál, dívá se do krajiny, znovu se těší tím pohledem na hory doly atakdále – sluníčko bez problému plápolá -, pomalu žvýká debrecínku, polyká ji a znovu ukusuje… Ředitel ústecké chemičky na vysokohorské túře!
(Návrat Plavce Jindřicha, 2005)
V autokempinku řekli holčičce
jdi si hrát
Sedla si tedy do stínu
zaparkovaného vozidla
na plechovku od Mobil Oilu
posadila panenku
které od dob prvního nahlédnutí
do barevných časopisů
říká Karelgota
hladila ji a těšila
Karelgoto nebuď smutná
nebuď smutná nebuď smutná …
(Jam session na Starém bělidle, 1988)
S L A D C E S P I
Nebreč
Papej
Pij
Čurej
Mluv
Choď
Nezlob
Uč se
Neper se
Nelži
Styď se
Pracuj
Neflámuj
Miluj
Ožeň se
Vydělávej
Nechlastej
Vychovávej
Nekurvi se
Uplatni se
Zlikviduj
Odvolej
Přiznej
Nepřekážej
Odejdi
Mej se
Nežvatlej
Čurej
Pij
Papej
Nebreč
S P I S L A D C E
(Antikódy (II), 1967)
Tyger! Tyger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Could frame thy fearful symmetry?
In what distant deeps or skies
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand dare sieze the fire?
And what shoulder, & what art.
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat,
What dread hand? & what dread feet?
What the hammer? what the chain?
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp
Dare its deadly terrors clasp?
When the stars threw down their spears,
And watered heaven with their tears,
Did he smile his work to see?
Did he who made the Lamb make thee?
Tyger! Tyger! burning bright
In the forests of the night,
What immortal hand or eye
Dare frame thy fearful symmetry?
(Songs of Experience, 1794)