Goslitizdat, Moskva 1951
Přeložili Tamara a Vilém Sýkorovi.
Naše vojsko, Praha 1976
…
"Ach, jak je to krásné, jaké blaho!" říkal si, když před něho přistavili čistě prostřený stůl s vonícím bujónem nebo když večer uléhal do měkké čisté postele nebo když si vzpomněl, že tu už není žena ani Francouzi. "Ach, jak je to krásné, jaké blaho!" A ze starého zvyku se v duchu zeptal: "A co potom? Co budu dělat?" A ihned si sám odpověděl: "Nic. Budu žít. Ach, jaké blaho!"
Věc, pro niž se předtím natrápil a kterou stále hedal, životní cíl – pro něho neexistovala. Nebylo to náhodou ani jen pro současnou chvíli, že pro něho tento hledaný životní cíl neexistoval; Pierre cítil, že žádný není a nemůže být. A právě tato bezcílnost mu dávala to plné, radostné vědomí svobody, které v tom čase tvořilo jeho štěstí.
(Díl IV., str. 217)
…