Editorial Sudamericana, Buenos Aires 1967
Přeložil Vladimír Medek
jh: 
Hynek, Praha 1997
…
Jednoho žhavého poledne, když hloubal nad rukopisy, měl naráz pocit, že není v pokoji sám. U okna ozářeného sluncem seděl Melquíades s rukama na kolenou. Nebylo mu víc než čtyřicet let. Na sobě měl touž starodávnou kazajku, na hlavě klobouk podobný havraním křídlům a po bledých skráních mu z vlasů stékal tuk rozpuštěný vedrem, stejně jako když ho v dětských letech viděli Aureliano a José Arcadio. Aureliano Segundo ho okamžitě poznal, poněvadž ona dědičná vzpomínka se přenášela z pokolení na pokolení a z paměti jeho děda se dostala až k němu.
"Buďte zdráv," řekl Aureliano Segundo.
"Buď zdráv, mladíku," řekl Melquíades.
Po několik let se pak scházeli téměř každodenně. Melquíades mu vypravoval o světě a snažil se mu vštípit svou stařeckou moudrost, rukopisy mu však přeložit odmítl. "Nikdo se nesmí dozvědět, co v nich stojí, dokud nebudou staré sto let," vysvětlil mu. Aureliano Segundo uchoval ony schůzky navždy v tajnosti. Jedenkrát už měl pocit, že se jeho soukromý svět hroutí, poněvadž Úrsula vešla do pokoje ve chvíli, kdy tam Melquíades seděl. Nespatřila ho však.
"S kým mluvíš?" zeptala se.
"S nikým," řekl Aureliano Segundo.
"Zrovna jako tvůj pradědeček," řekla Úrsula. "Ten taky mluvíval sám pro sebe."
…