Galimard, Paris 1942
Přeložil Miloslav Žilina
jh: 
Mladá fronta, Praha 1966
…
Dnes umřela maminka. Možná že už taky včera, zatím mi to není jasné. Z útulku přišel telegram: "Matka zesnula. Pohřeb zítra. Hlubokou soustrast." Z toho se nic nevyčte. Asi už včera.
…
Přes den přicházela na pořadí má milost. Z téhle myšlenky jsem asi vytěžil, co se dalo. Když jsem počítal čistý zisk, to přemítání mi poskytovalo nejbohatší výnos. Vycházel jsem pokaždé z nejméně radostného předpokladu: milost mi byla zamítnuta. "Dobrá, tedy zemřu." Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi. Proto (a byl to výkon, nepřehlédnout žádný z důvodů, které ono "proto" zastupovalo), proto tedy jsem se musel smířit s tím, že má žádost o milost bude zamítnuta.
A potom, teprve potom jsem měl jakési právo, uděloval jsem si jakousi licenci na prozkoumání druhé možnosti: že budu omilostněn.
…