Naše vojsko, Praha 1962
Ilustroval Adolf Born
…
To tedy bylo území, které bránili Kotovi lidé. Seděli někde, neviditelní uprostřed toho obrovitého a nepopsatelného terénu, a chvěli se nevyspáním a zimou. Pozorovali hraniční stezky. Usínali za chůze, zlhostejnělí k nebezpečí, a probouzeli se pod jakousi nikým nevyslovenou výčitkou. Šli bahnem, klopýtali po kluzkých balvanech. Už týdny tak chodili: dvanáct hodin služba, dvanáct hodin volno. Někdy to nebylo dvanáct, ale šestnáct hodin. Někdy den a noc. Nikdo to už nepočítal. Po Únoru se počet přechodů obludně rozrostl. Zdálo se, že celá třída, která právě prohrála boj o stát, utíká ve zmatku za hranice: studenti práv a řezníci, faráři a továrníci, velkostatkáři, jeptišky a cizoložné dvojice, drobní podnikatelé, šejdíři, vysokoškolští profesoři, lékaři s bohatou klientelou a milenci, obchodníci koloniálem a střížním zbožím, čtenáři Rodokapsů a čtenářky Červených knihoven, lidé bez pevného zaměstnání, povaleči, prostitutky a pasáci, hoteliéři, podvodníci a vrazi, křesťanští filosofové a uprchlíci z káznic, lidé poblouznění a přestrašení neznámými hrůzami nadcházejícího bolševismu, žáci se špatným vysvědčením, teroristé i politici. Kot stál proti tomu obrovskému proudu poražených jen s hrstkou mužů zatím nepříliš dobře vyzbrojených, měl jenom je a svůj důvtip a nenávist k těm, kteří opouštějí zemi, aby se do ní později vraceli s pistolí v ruce. Ten nepřetržitý poplach se čímsi podobal válce. Hamerský velitel ji zatím vedl s nepřístupným, zarputilým klidem, podoben vojenskému lékaři, který je sám na stovky raněných kdesi uprostřed zničující bitvy.
…
– Kdybys měl službu, Vašku, a někde tam u hranic potkal kněze, který by utíkal odsud a nechtěl tě poslechnout a zastavit – střílel bys?
– Pochopitelně, odpověděl. – Kněz jako jiný člověk.
– I na kříž? Kdyby měl kříž?
Zprvu nechápal, proč se ptá tak úzkostlivě.
– Mířil bych na nohy vysvětloval.
– Kdyby byl dost daleko, tak bys ho možná zabil. Odtáhla se poněkud a dlouze si vzdychla.
– Nedělal bys správně, kdybys střílel…
– Proč, usmál se.
– Na kněze?
Teprve teď pochopil.
– Moc věříš? zeptal se.
– Moc, přiznala. – Někdo musí být… nad námi…
Neodpovídal, jenom ji dlouze hladil.
– Můj, řekla Julča náhle do jeho mlčení a s jakýmsi divokým citem se k němu vrátila, – můj…
…