Torst, Praha 2006
jh: 
…
Ani k studentkám výtvarných umění nechoval Dyk obzvláštní antipatie. Vadili mu lidé obecně. Je ovšem pravda, že čím mladší, tím ho dráždili víc, podle jednoduchého pravidla, že čím blíže datu narození, o to déle budou hyzdit svět svou přítomností. Staří nebyli o nic víc apetitlich, ale měli jednu polehčující okolnost: už si dlouho vyskakovat nebudou.
…
Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v dobách, kdy sbíral po parcích brouky, se ke svým sentencím hlásil ("…jak já vždycky říkám") a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: "Kniha Rút, 4,6" – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě.
…
Puberťáci! Adolescenti! Fujtajxl! Ten telecí pohled! Ty vylisované ksichty! To stádní přesvědčení o vlastní výjimečnosti! Ta blbost vyvěrající z hlubin larví prehistorie! To dinosauří ego, kterému stačí našeptat Sieg Heil, Sláva komunismu nebo Think different!
A když se těm analfabetům podaří si zamrdat, člověk aby v parném létu zavíral okno, tak mocně si přejí zpravit okolí o svém orgastickém vítězství.
…
Říká se, že ženy, zejména ve starším věku, se jen zřídka uchylují k sebevraždě, a pokud, že o svém kroku dlouze uvažují a volí zpravidla méně radikální prostředky než muži. Ale statistiky obrážejí život jednotlivců jen nedokonale: paní Horáková se v tomto ohledu prostě vymykala sexuální reprezentaci.
…
"Pročpak nic neříkáte, pane Dyk?"
"Mlčení je formou hovoru," odvětil Dyk.
Paní Procházková zrozpačitěla.
"A naopak," neodpustil si Dyk.
"Naopak?"
"Mluva je jen jednou z forem mlčení."
Paní Procházkové se zmocnila závrať. "Myslíte?" zeptala se nejistě.
"Já myslím, i když nechci. Je to silnější než já."
…
Sl. Reisová prošla Hollarovou, na Rooseveltově třídě (dříve Sovětských hrdinů, bývalé Stalinově, ex-Vítězství, někdejší Wilsonově, kdysi Císařské) odbočila doleva, po nějakých tři sta metrech přešla přes ulici a zamířila do Puklíčovy. Ušla sotva dvacet metrů, když tu se na ni z temného průchodu vrhlo zvrhlé individuum ošaceno v černý havelok, popadlo ji za vlasy, ucpalo ji ústa smrdutým hadrem, zatáhlo ji mezi popelnice, strhlo z ní sukni, servalo kalhotky a vpustilo do ní své mrzké semeno.
…
O pár dní později byl strýc pod drnem. Čas je nejlepší lékař.
…
Shnilá rajčata byla pečlivě zastrkaná v druhé vrstvě, což byl rovněž jeden z důsledků poslední revoluce; za minulého režimu zelináři podobné ciráty nedělali.
…
Lebeda vešel do haly, zamířil ke dveřím s nápisem Zde klub důchodců: Zazvoňte a Vstupte. Zazvonil a Vstoupil.
…
Paní Procházková zívla, neobratně vklouzla do papučí, zapraskala kolenními klouby, zavrzala páteří a zamířila do koupelny. Vysmrkala se do umyvadla, odchrchlala chrchel, naklonila se k zrcadlu, vytrhla si pinzetou několik vousů a vymyla z očí sliz. Do červeného pohárku si nalila hlenovitě zelený roztok a vykloktala si ústa. Na okamžik se zamyslela, zda se jí chce močit (přes noc třikrát vstávala), a nepřítomně zatáhla za splachovadlo. Přešla do kuchyně, uvařila si ranní bryndu, vytáhla z igelitového pytlíku kus pečiva nejasně buchtovitového tvaru, přešla do obýváku, přikročila k oknu, otevřela je dokořán a vyhlédla ven.
…
Byl dokonale neschopný jakékoli standardní komunikace; jeho potřeba být užitečný čtyřiadvacet hodin denně, dychtivý pohled plný porozumnění a lásky k člověku a nesnesitelně spisovná mluva odradila každého normálního člověka po několika minutách známosti. Byl živoucím důkazem toho, že lze nahlas pronášet věty jako "Podej mi ten bochník chleba, příteli, rád bych si rovněž zakousl" nebo "Včera se mi přihodila zpropadená věc".
…
Přistoupil na to, že ve společnosti se pijí alkoholické nápoje; nechal si narůst bradku a začal kouřit dýmku; přestal lákat mladé ženy na výstavy a zval je silácky rovnou do kavárny. Naučil se vyslovovat slova jako auťák, pitomina nebo šumafuk a zredukoval počet slov v rámci téhož sdělení na polovinu. Cítil-li se v mimořádné formě, troufl si čas od času nějaké nenápadné -ej; jednou se pokusil i o bysem, ale vzpříčilo se mu v hrdle.
…
Viktor Dyk zabočil do Dobrovského ulice. Nějaké dítě kreslilo na chodník panáka, aby učinilo zadost diskrétnímu leitmotivu našeho románu (průpovídky a čmáranice všeho druhu), a nevědomky tak kvapilo na pomoc literárním kritikům, neboť i oni si žádají mzdy.
Dyk nabral holí psí lejno, které schlo pokojně opodál, a setřásl ho nenápadně do políčka zvaného Nebe.
…
Být naživu v sobě a priori neobsahuje nic moc logického. Ergo tázat se s panem Pražákem, proč je pan Pražák naživu, je nelogické. Avšak je-li jistá míra elementární logiky nutná ke zrození života v časoprostoru a není-li zároveň nic moc logického na tom, být naživu, naskýtá se jiná otázka: je pan Pražák reálný? Není ve skutečnosti pan Pražák toliko sebeklam – bezpředmětná součást gigantické transhumánní simulace, jíž jsme všichni virtuálními oběťmi od počátku časů?
…