Les particules élémentaires, Flammarion, Paris 1998
Přeložil Alan Beguivin
jh: 
Garamond, Praha 2007
…
Jednoho červencového odpoledne při četbě v zahradě si Michel uvědomil, že by chemické základy života mohly být zcela odlišné. Roli, kterou v molekulách živých bytostí hrají uhlík, kyslík a dusík, by mohly zastávat molekuly stejného mocenství, avšak vyšší atomové váhy. Na jiné planetě by za jiných teplotních a váhových podmínek mohly být molekulami života křemík, síra a fosfor; nebo germanium, selen a arzén; nebo také cín, telur a antimon. Neznal nikoho, s kým by mohl o takových věcech mluvit: na jeho žádost mu babička nakoupila knihy o biochemii.
…
Jednoho prosincového večera si Bruno před projekcí Upíra Nosferatu sedl vedle Caroline Yessayanové. Ke konci filmu, poté co na to přes hodinu myslel, své sousedce velmi jemně položil ruku na stehno. Několik nádherných vteřin (pět? sedm? určitě ne víc než deset) se nic nedělo. Nehýbala se. Bruna zaplavilo obrovské horko, byl na pokraji omdlení. Pak mu ruku beze slova nenásilně odsunula. O hodně později, dokonce velmi často, když si ho Bruno nechával vykouřit od té či oné kurvičky, vybavoval si těch pár vteřin neskutečného štěstí; a také chvíli, kdy mu Caroline Yessayanová ruku jemně odsunula.
…
Od prvního pobytu u matky si Bruno uvědomil, že hippies ho nikdy nepřijmou; nebyl a nikdy nebude pěkným zvířetem. V noci snil o rozchlípených vulvách. V téže době začal číst Kafku. Při první četbě ho zachvátil chlad, pocit záludného mrazu; ještě několik hodin po přečtení Procesu se cítil ztuhlý, malátný. Okamžitě věděl, že tenhle zpomalený svět poznamenaný hanbou, v němž se bytosti míjejí v nedozírné prázdnotě a neexistuje možnost jakéhokoliv spojení, přesně odpovídá jeho duševního světu. Svět je pomalý a chladný. Existuje v něm nicméně jedna teplá věc a tu mají ženy mezi nohama; k této věci však neměl přístup.
…
Například v čase t1 má elektron určitou rychlost, určenou v závislosti na způsobu měření; v čase t2 se nachází v určité části prostoru; v čase t3 má určitý spin. Na základě podsouboru měření můžeme definovat logicky konzistentní příběh, o němž přesto nelze prohlásit, že by byl pravdivý; může pouze být bez rozporů obhájen. Ze všech příběhů světa možných v určitém experimentálním rámci byly některé přepsány v normalizované formě; pak se nazývá konzistentní Griffithsovy příběhy a vše probíhá, jako by se svět skládal z oddělených předmětů, které mají vnitřní a stabilní vlastnosti. Nicméně množství konzistentních Griffithsových příběhů, které mohou být přepsány na základě série měření, je obvykle podstatně větší než jedna.
…
Kolem jedné ráno vstala a oblékla se, její rodiče už spali; došla k vrátkům Michelova domku. Všechna světla svítila, byli pravděpodobně v obýváku; přes záclony však nebylo nic vidět. Jemně v tu chvíli pršelo. Uběhlo zhruba deset minut. Annabelle věděla, že může zazvonit u dveří a vidět Michela; mohla také nakonec neudělat nic. Neuvědomovala si přesně, že právě prožívá konkrétní zkušenost svobody; v každém případě to bylo naprosto strašné a těch deset minut způsobilo, že už nikdy nebude taková jako dřív. O řadu let později Michel zformuloval stručnou teorii lidské svobody na základě analogie s chováním supratekutého helia. Výměny elektronů mezi neurony a synapsemi uvnitř mozku jsou jakožto nespojité atomové jevy z principu podřízeny kvantové neurčitosti; vysoký počet neuronů nicméně statisticky vylučuje elementární rozdíly a způsobuje, že lidské chování je ve svých hlavních rysech i detailech determinováno stejně přísně jako kterýkoliv jiný přirozený systém. Přesto se za některých nesmírně vzácných podmínek – křesťané mluví o působení milosti – vynoří a začne šířit mozkem nová koherentní vlna; dočasně nebo nastálo odlišným systémem harmonických oscilátorů; pozorujeme pak to, co obvykle nazýváme svobodným činem.
Nic takového se té noci nestalo a Annabelle se vrátila do rodičovského domu. Cítila se o poznání starší. Mělo uběhnout dvacet pět let, než Michela zase uvidí.
…
Navlékl si plavky, do tašky hodil pár prezervativů pohybem, který ho krátce rozesmál. Celé roky u sebe věčně nosí prezervativy a nikdy mu k ničemu nebyly; prostitutky je koneckonců mají.
…
Hubeczjak správně poznamenává, že největší Djerzinského zásluha nespočívá v překonání konceptu svobody jedince (neboť tento koncept byl v jeho době již značně zdiskreditovaný a každý více či méně přizmával, že nemůže být základem žádného lidského pokroku), nýbrž v tom, že svými interpretacemi postulátů kvantové mechaniky – pravda, poněkud odvážnými – dokázal obnovit podmínky, za nichž je možná láska.
…