Torst, Praha 2008
jh: 
viz také Oběžník, Jiří Dědeček v Experimentálním studiu
…
Nechápala, jak je možné, že Hynek neví, že celý její projev je nesen láskou a strachem. Zatímco o lásce se ovšem neslušelo hovořit, co děti trochu odrostly, podivně nedůtklivý strach se prolínal každou větou. Bylo třeba se trpělivě probrousit tvrdým a šedým povlakem slov k vyznání.
…
Moc obou bratří byla náhle obrovská. Nejbohatší sedláci z okolí se před nimi třásli, čekali, kdy dojde na odvetu za dlouhá léta drobných ústrků a výhružek. Případ bývalého starosty je nepřesvědčil. Ale Jiří i Josef byli nejen hluboce oddaní myšlence komunismu, byli přirozeně velkorysí. Nikomu nenechali zabavit dům, nikoho nedovolili označit termínem kulak. Ze sedláků jednoduše nadělali v dokumentech zemědělce, a založili tak do budoucna poprvé v dějinách obce na dobré sousedské vztahy.
…
Jakmile se rozneslo, že se krajem blíží Rudá armáda, rychle se sama naučila základy ruštiny. Toužila jim poděkovat za celou obec v jejich rodném jazyce, srdce ji přetekálo láskou k oduševnělému ideálu osvoboditele. Avšak toho dne, kdy si čtyři konkrétní veselí sovětští vojáci udělali ze soch svatých v místím kostele terče, sestavila pro ně několik vyšlechtěných literárních nadávek. Vítězové většině z nich v jejím podání nerozuměli, jenom tušili, a tak ji v převládajícím nadšení alespoň znásilnili. Zřejmě jí tím zachránili život.
…
"Vztyk!" zavelel a potom s přehnaně dokonalou výslovností hovořil o bontonu a znovu a znovu si užíval oslovení jinoch. Když se kluk postavil, ukázalo se, že jeho levá noha, kterou nebylo za opěradlem sedadla dobře vidět, je celá od kotníku až po stehno v jakémsi ocelovém strojku. Zpod sedadla vylovil berlu a se smutným úsměvem se před otcem vztyčil.
"Nemusíš se tak šklebit," reagoval Haštal překvapivě rychle, "to jsem přece nemoh vědět!"
Hynek dodnes nevychází z úžasu nad neomalenou pohotovostí, s jakou otec nasadil tykání.
…
Teď už můj život nic neopodstatní. Jaký smysl má existence člověka, který se přes dvacet let podílí na praxi, s kterou nesouhlasí nebo o níž přinejmenším hluboce pochybuje?
…
Haštal tomu heslu pevně věřil. Přestože se z něho v poslední době stala nicneříjakíjící fráze, nehodlal se ho vzdát. Nechme slovům jejich původní obsah, říkával vždycky, ale pokaždé tím myslel něco jiného. Teď šlo o ten komunismus.
…
Obstoupí mě zblízka, pak mě vezmou za ruce a roztahují mi je do stran, jako by mě chtěli roztrhnout. Mlčím, protože vím, že kdybych jen vykřikl, bodnou mě nožem a utečou. Ostatně to trhání nijak mimořádně nebolí. Náhle jsou pryč a já stojím bos v chladném mrholení na nějakém nočním nábřeží. Mám strašný vztek – ukradli mi ještě náprsní tašku, proto to natahování!, se všemi doklady (intenzivně teď myslím především na pojistku k automobilu).
…
"Aby na to zase nevlítli Rusáci, jako tenkrát v jednasedmdesátým," pokusil se zmírnit entusiasmus jeden z nich.
"Co blbneš, vole," uklidňoval ho soused, "todle není žádný blbý Maďarsko, todle je Československá socialistická republika, vole, SSSR, rozumíš!"
"ČSSR, ne?"
"To máš jedno," pravil věštecky mluvčí a zhluboka se napil.
"Já si pamatuju," řval jiný, "že Rusové přišli na jaře v šestašedesátým, to bylo ňák to pražský jaro nebo co…"
"Hovno jaro! Takovýdle závěje všude, kamaráde!" ozvalo se od výčepního pultu.
"Jo… A teďka ten Dubček do toho s tou Kubišovou… no síla!"
"Tak si pamatuješ blbě," snažil se ho překřičet soused, "protože Rusáci, ty přišli na podzim jednasedmdesátýho…!"
"Kecáš! To bylo ňák těsně před Vánocema. Já si to pamatuju přesně… zrovna jsme bagrovali rybník, než začnou mrazy…"
"Rusové přišli, když nastoupil Husák, Dubček by je sem nikdá nepustil, vy debilové," povídá třetí. "Že jo, Hynku?"
Ale Hynek seděl jako v Jiříkově vidění a nepletl se do té dějepravy, protože pomalu začínal hledat dějinný milník, podle něhož si bude pamatovat, že ta sametová revoluce byla v osmdesátém devátem na podzim.
…