Citadelle, Gallimard, 1963
Přeložila Věra Dvořáková
jh: 
Vyšehrad, Praha 1975
…
A tak jsem pochopil, že z vrcholku nejvyšší věže citadely není politováníhodné ani utrpení, ani smrt v lůně božím, dokonce ani žal nad mrtvými. Neboť když uctíváme něčí památku, pak ten, kdo odešel, je přítomnější a mocnější než živý. A pochopil jsem lidskou úzkost a zželelo se mi lidí.
A rozhodl jsem se je uzdravit.
…
A zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru. Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování a zmaru, nýbrž naplnění. Je dobré, je-li čas stavbou. Kráčím pak od jedné slavnosti ke druhé, od svátku k svátku, od vinobraní k vinobraní, jako jsem kráčíval v dětství od poradního sálu k sálu odpočinku v rozlehlém otcově paláci, kde každý krok měl smysl.
…
Když člověk bydlí na lodi přestává vidět moře. Anebo když je zahlédne, je to jen ozdoba lodi. Taková je moc ducha. Moře se mu zdá stvořené k tomu, aby unášelo loď.
Mýlí se však. Určitý sochař jim ukázal v kameni určitou tvář. Ale jiný jim mohl ukázat jinou. Ostatně znáš přece souhvězdí: toto je Labuť. Někdo by ti v ní ukázal ležící ženu. Ale přichází pozdě. Už nikdy neunikneme Labuti. Objevená Labuť nás má v moci.
…
"Nic jiného mě nezajímá," řekl otec, "kromě nádherné spolupráce jednoho skrze druhého. Můžeš mi posloužit ty, může mi posloužit kámen. Kdo je však vděčný kameni za to, že posloužil za základ chrámu?
Oni však spolupracují jen za jediným cílem, a tím jsou oni sami. A tahle stoka spadající k moři ani neživí zpěvy, ani nerodí mramorové sochy, ani neslouží za kasárna dobyvatelům. Jde jim jen o to, jak se co nejlépe spolčit, aby mohli týt ze svých zásob. Ale neklam se. Zásoby musí být, jsou však mnohem nebezpečnější než hlad.
Rozdělili si všechno ve dvojí čas, který však nemá žádný smysl: v dobývání a užívání. Ale viděl jsi někdy strom, aby vyrostl a pak si zakládal na tom, že je stromem? Strom prostě roste. Říkám ti: lidé, kteří se usadí v tom, čeho dobyli, jsou předem mrtví…"
…
"A proto," říkal otec, "nevystavuji nikdy knížata urážkám lidu a hrubosti žalářníků. Ale nechám jim stít hlavu uprostřed velikého cirku, za zvuku zlatých polnic."
"Když člověk ponižuje," říkal otec, "pak jenom proto, že je sám nízký."
…
Ovšem, přijde za mnou kovář z mé vsi a řekne mi:
"Co se mne přímo netýká, na tom mi nic nezáleží. Když mám svůj čaj a cukr a dobře živeného osla a po boku ženu, a když mé děti prospívají na těle i na duchu, jsem zcela šťastný a nic víc nežádám. K čemu to všechno utrpení?"
Jak by však mohl být šťastný, kdyby byl na světě sám a měl jenom svůj dům? Kdyby žil se svou rodinou pod stanem ztraceným v poušti?
…
Ale vždycky jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a klást si otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk. Před zbohatlými kramáři, nadmutými samým bezpečím, dávám přednost kočovníku, který na svém věčném útěku pronásleduje vítr, a protože slouží tak širému pánu, stává se den ze dne krásnějším.
…
Nezavrhuji schodiště dobývání, které člověku dovoluje, aby stoupal výš. Nikdy však nesměšuji prostředek s cílem, schodiště s chrámem. Schodiště k chrámu je nutné, jinak by chrám zůstal prázdný. Ale důležitý je pouze chrám. Je nutné, aby člověk žil a aby okolo sebe nacházel okolo sebe prostředky, které mu umožňují růst. Ale to všechno je pouze schodiště k člověku. Duši mu vybuduji v podobě baziliky, neboť jen ona je důležitá.
…
Nebudete ve svém učení klást na první místo milosrdenství či odpouštění. To obojí by totiž mohlo být špatně pochopeno a stát se pouhou měkkostí před urážkou a vředem. Nýbrž budete učit nádherné spolupráci všech skrze všechny a skrze jednoho každého.
…
Vím, co je touha. A pracovní vášeň. A pocit úspěchu. A potom odpočinek. Ale odpočinek není potrava a nelze z něho žít. Něco jiného je potrava a něco jiného cíl. Někdo utíká rychleji a vyhraje. Ale z vyhraného běhu nemůže být živ. Stejně jako nemůže ten, kdo miluje moře, být živ z jediné bouře, kterou přemohl. Ta jedna přemožená bouře je jedno tempo ruky v jeho plavbě. Jedno tempo, které volá po dalším.
…
A vyvstal přede mnou tento prostý rozpor: buďto jim poskytneš písně, kterým rozumějí – a neučiní žádný pokrok -, buďto je budeš učit vědě, kterou chápou – a nic tím nezískají -, buďto je spoutáš zvyky, jež u nich trvají tisíc let, a nebude v nich pak strom, který by rostl a vytvářel plody a nové květy – ale bude v nich zato klid a modlitby, moudrost a spánek v Bohu -, anebo budeš naopak směřovat k budoucnosti a budeš je postrkovat a znepokojovat a nutit je, aby své zvyky opustili – a brzy povedeš jen stádo vystěhovalců, z nichž se vytratilo dědictví. Armádu věčných kočovníků, která se nikdy nikde neusadí.
…
Stejně tak nelze spočinout v lásce, pokud se den ze dne neproměňuje, jako je tomu v mateřství. Ty však chceš ve své gondole usednout a stát se zpěvem gondoliéra na celý život. A v tom se mýlíš. Neboť co není vzestupem nebo přechodem, to ztrácí význam. Pokud se zastavíš, najdeš jen nudu, neboť už ti krajina nebude mít co říci. A místo abys zavrhl sebe, zavrhneš ženu.
…
Velikost je jenom ve válečníku, který odložil zbraně a kolébá dítě, anebo v manželu, který jde válčit.
Nejde o to, že by se tu snad vyvažovaly dvě pravdy, že by po jistou dobu platilo jedno a potom druhé. Jde o dvě pravdy, které mají smysl pouze ve spojení. Miluješ jen jako bojovník a válčíš jako milenec.
…
Vždyť smysl věcí naprosto nespočívá v hotové sklizni, ze které jsou živi lenivci, nýbrž jen v zápalu přerodu, v zápalu chůze či touhy. A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je pro mne větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti.
…
Jediná pravá fantazie je ta, jež dešifruje přítomnost z jejích jednotlivých nesourodých aspektů a z její rozporuplné mluvy. Když se však necháš unést pošetilým prázdným sněním o budoucnosti, jsi jako člověk, který si představuje, že může vymyslet pilíř a vybudovat nové chrámy jen libovůlí pera. Kde by pak potkal nepřítele? A když ho nepotká, skrze koho vytvoří sama sebe?
…
Marnivý člověk je však karikatura. Nežádám od něho skromnost. Pýchu mám rád, je to život a trvání. Když budeš skromný, podlehneš větru jako korouhvička. Neboť ten druhý bude mít větší sílu než ty.
Chci abys žil ne z toho, co dostáváš, ale z toho co dáváš, neboť jen tím rosteš. To ovšem nijak neznamená, že bys měl svými dary pohrdat. Svému plodu musíš dát tvar. Aby byl trvalý, musí tady být pýcha. Jinak bys jeho barvu a šťávu a vůni měnil podle vanutí větru.
Čím je však pro tebe tvůj plod? Má cenu jen tehdy, když ti nemůže být vrácen.
…
Říkám ti, je velký omyl nevědět, že přijímat je něco jiného než brát. Přijímat znamená především dar, dar sebe samotného. Skoupý není ten, kdo se nechce zničit v samotných darech, nýbrž člověk, který neposkytne za tvou obětinu světlo své tváře.
…
Dávej si proto pozor na svou klopýtavou řeč. Pokud nastolíš život, buduješ řád, ale když nastolíš řád, nastolíš smrt. Řád pro řád je karikatura života.
…
Takový člověk ti řekne: "K čemu umírat pro chrám, když je to jenom souhrn kamení?" A ty mu nemáš co odpovědět. "K čemu umírat pro zahradu, když je to jenom souhrn stromů a trávy?" A ty mu nemáš co odpovědět. "K čemu umírat pro pouhá písmena abecedy?" A kdo by také chtěl pro ně zemřít?
Ve skutečnosti však ten člověk postupně ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat a tedy ani milovat a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí.
…
Vojáku, vojáku na hlídce, právě tehdy, když přecházíš po hradbách zkrušen pochybností, jaká se rodívá za horkých nocí, a slyšíš zvuky města, které však k tobě nehovoří, a hlídáš lidské domovy, které však jsou jen chmurným seskupením, a dýcháš vzduch pouště, ve které je jen prázdno, a bez lásky se nutíš milovat a bez víry věřit a zůstat věrný, třebaže není komu, právě tehdy se v nitru připravuješ zazářit světlem hlídky, světlem, jež někdy přichází jako odměna a dar lásky.
…
Nežádej však, aby byly dívky u vás doma nedůvěřivé, opatrné a skoupé ve svých darech, neboť uděláš-li je takovými, zničíš právě to, cos mínil chránit. Každá hodnota v sobě obsahuje i zárodky své zkázy. Velkdodušnost je v nebezpečí, že ji zhnusí příživník. Stud, že ho pošpiní hrubost. Dobrota, že zhořkne nevděkem. Taková nebezpečí už s sebou život nese, ty však, abys od nich svět uchránil, chceš ho mít raději mrtvý. Zapovídáš stavět krásný chrám, neboť se děsíš, že by pak zemětřesení zničilo krásný chrám.
…
Jistě jsi viděl housenky, jak lezou bez očí za světlem anebo vzhůru po stromě. Díváš se na ně jakožto člověk a můžeš slovy vyjádřit, k čemu směřují. Nakonec řekneš: "Světlo" nebo "Koruna". Ale ony to nevědí. Stejně je tomu s tebou. Když přijmeš něco z mé katedrály, z mého roku, tváře nebo vlasti, je v tom tvá pravda. A vítr slov, který je dobrý leda pro věci, mne nezajímá. Jsi jako housenka. Neumíš pojmout, co hledáš.
…
Tvé bohatství je totiž právě v tom, že hloubíš studny, že tíhneš ke dni odpočinku, že dobýváš diamant a usiluješ o lásku.
A ne v tom, že máš studny, dny odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když jenom toužíš a ničeho se nesnažíš zmocnit.
…
Ovšemže nelze dosáhnout dokonalosti. Dokonalost má smysl jen jako hvězda, která vede tvé kroky. Dokonalost je směr a tíhnutí k něčemu. Cenu však má jen chůze a neexistuje sklizeň, v jejímž lůně by ses mohl usadit. Neboť pak zanikne silové pole, které tě jediné oživuje, a budeš jako mrtvý.
…
Neboť jsem poznal, že podřídit znamená přijmout a vytknout místo. Podřídím kámen chrámu, a kámen přestane ležet bez ladu a skladu na staveništi. A není hřebíku, jehož bych neužil ke stavbě lodi.
Nehodlám poslouchat ty, kterých je víc, neboť ti nevidí loď, jež je nad nimi. Kdyby byl ten větší počet složen z těch, kdo kovají hřebíky, podřídili by kováři své pravdě ty, kdo řežou prkna, a loď by se nikdy nezrodila.
…
Ano, může se stát, že se někomu nízkost, nepravosti a hanba vlastního domu, panství či říše znechutí a že ten člověk odejde hledat čest jinam. A bude pro své blízké znamením jejich cti, neboť je z nich. Jakoby vyslaný čímsi, co z jejich cti zůstalo živé. Je to však počin velmi nebezpečný, neboť takovému člověku je zapotřebí více statečnosti, než kdyby čelil smrti. Ihned se najdou svědci, kteří mu budou říkat: "Ty sám jsi také z oné hniloby!" A on odpoví, má-li v úctě sám sebe: "Ano, ale odešel jsem z ní." A soudci řeknou: "Vida, čistí odtud odcházejí! Ti, kdo zůstali jsou prohnilí." A budou tě chválit, ale jen kvůli tobě. Nebudou v tobě chválit tvé blízké. Budeš si dělat slávu ze slávy druhých. Budeš však sám, jako je osamělý marnivec či nebožtík.
…
Semeno by se mohlo na sebe zahledět a říci: "Jak jsem krásné, mocné a plné síly! Jsem cedr. Dokonce víc, jsem sama podstata cedru." Já však říkám, že není ještě ničím. Je prostředkem, cestou a přechodem. Je tím, kdo vykonává. Ať tedy podá svůj výkon! Nechť zvolna vede zemi, aby se stala stromem. Nechť vybuduje k slávě boží cedr. Budu je pak soudit podle větví.
…
Jiní však znají jen to, co je k užitku. Ve své krátkozrakosti vidí z celé lodi jenom hřebík v prkně. A z karavany v poušti jen jeden určitý krok a za ním další a další. A každá žena je pro ně prostitutka, zmocňují se jí, jako by byla darem a smyslem toho určitého okamžiku, ačkoli správně za ní měli putovat křemenem a trním, zvolna jí dosahovat poutí k palmovým hájům a potom lehkým zaklepáním na dveře. Zaklepáním, které je po tak dlouhé pouti jako zázrak, schopný vzkřísit mrtvého.
…