Il nome della rosa, Bompiani, Milano 1980
Přeložil Zdeněk Frýbort
jh: 
Odeon, Praha 1988
…
Muži bývali kdysi krásní a velicí (dnes jsou to děti a trpaslíci), což je jen jedna z mnoha skutečností, jež svědčí o neblahém osudu stárnoucího světa. Mládež se nechce ničemu učit, věda je v úpadku, celý svět vzhůru nohama, slepci vedou jiné slepce a shazují je do propastí, ptáci padají k zemi ještě než vzlétnou, osel brnká na lyru, voli tančí, Marie už nemiluje život rozjímavý a Marta už nemiluje život činorodý, Lea je neplodná, Ráchel chlípně pokukuje, Cato dochází do lupanarů, Lucretius se proměnil v ženu. Všechno je svedeno na nepravé cesty. Budiž vzdán dík Bohu, že já jsem v oněch dávných dobách od svého mistra získal chuť učit se a jít rovně a přímo i tehdy, je-li cesta křivolaká.
…
A pokračoval: "Hrubosti, žerty a šprými však odsuzujeme kdykoliv a kdekoliv a nepřipustíme, aby žák k něčemu takovému propůjčil."
"A to platí i pro marginalia, o nichž dnes byla řeč," neudržel se a tiše pokračoval Jorge. "Jan Zlatoústý řekl, že Kristus se nikdy nesmál."
"V jeho lidské přirozenosti nebylo nic, co by tomu bránilo," poznamenal Vilém, "neboť smích, jak nás učí teologové, je člověku vlastní."
"Forte potuit sed non legitur eo usus fuisse," odcitoval Jorge šeptem slova Petra Cantora.
"Mandura, jam costum est," zašeptal Vilém.
"Co?" zeptal se Jorge, myslil si asi, že Vilém naráží na některé z jídel, která nám přinášeli.
"Tato slova podle Ambrože pronesl svatý Vavřinec na roštu. Vyzval své mučitele, aby ho obrátili na druhou stranu, jak uvádí i Prudentius v básni Peri stefanón," řekl Vilém a tvářil se jako světec. "Svatý Vavřinec se tedy uměl smát a dělat si legraci, i když jen proto, aby pokořil své nepřátele."
"Což dokazuje, jak je smích blízký smrti a zkáze těla," zavrčel Jorge, a musím přiznat, že argumentoval jako dobrý logik.
…
"Vskutku nejsladší ze všech teologií," řekl Vilém s dokonalou pokorou, a napadlo mě, že právě použil té úskočné myšlenkové figury, již rétoři nazývají ironií a které má být používáno tak, že jí předešleme pronunciatio, které zakládá její signál i oprávnění. To právě ale Vilém nikdy nedělal, a proto opat, který používal spíše figury diskursivní, vzal jeho výrok doslova a stále ještě ovládán svým mystickým vytržením, dodal: "To je nejkratší ze všech cest, jež nás uvádějí ve styk s Nejvyšším, materiální teofanie."
…
Vůbec jsem se nedivil, že klíč ke zločinům v tomto opatství je uložen v knihovně. Pro muže, kteří zasvětili svůj život psaní, byla knihovna nebeským Jeruzalémem a zároveň podzemní říší někde mezi terra incognitta a peklem. Knihovna je ovládala, ovládaly je její přísliby a její zákazy. Žili s ní, pro ni a možná proti ní a s pocitem viny doufali, že se jednou zmocní jejího tajemství. Proč by se neměli vystavit nebezpečí smrti, aby ukojili zvědavost svého ducha, proč by neměli zabíjet, aby zabránili někomu zmocnit se žárlivě střeženého tajemství?
…
"Pak tedy, pokud tomu dobře rozumím, něco děláte a víte, proč to děláte, ale nevíte, proč víte, že víte, co děláte?"
Pyšně se přiznám, že Vilém se na mne zadíval s obdivem. "Možná tomu tak je, v každém případě ti to ale objasní, proč si nejsem jist svou pravdou, i když v ni věřím."
…
Na opačné straně však vstal Jean d’Anneaux a řekl, že Ubertinova stanoviska se mu zdají být protivná jak zdravému rozumu, tak správnému výkladu Písma svatého. Neboť u statků, které použitím chátrají nebo mizí, jeko třeba chléb a ryby, se nedá mluvit o prostém právu používání a nejde de facto o použití, ale o spotřebování. Se vším, co věřící měli v původní církvi společného, jak se dozvídáme ze Skutků, kapitola druhá a třetí, nakládali týmž způsobem jako před svým obrácením na víru; apoštolové měli i po sestoupení Ducha svatého statky v Judeji; slib žít bez majetku se nevztahuje na to, čeho má člověk k životu nezbytně zapotřebí, a když Petr řekl, že všechno opustil, nemyslil tím, že se vzdává vlastnictví; Adam vládl statkům v ráji a vlastnil je; sluha, který bere peníze, od svého pána je nedostává, aby je snědl nebo spotřeboval jako stravu nebo šat; slova Exiit qui seminat, na která se minorité neustále odvolávají a která stanoví, že menší bratří používají, ale nevlastní to, co jim slouží, se týkají jen statků, které použitím nepřicházejí vniveč, a kdyby se dekretál týkal i statků zkáze podléhajících, tvrdil by něco nemožného; faktické použití se nedá odlišit od právního vlastnictví; každé lidské právo, z jehož moci někdo vlastní hmotné statky, je zahrnuto ve světských zákonech; Kristus jako smrtelník byl od okamžiku svého početí vlastníkem veškerých statků pozemských a jako Bohu se mu dostalo od jeho Otce vlády nade vším; vlastnil šat, stravu, peníze z daní a z darů od věřících a chudý nebyl proto, že by nic nevlastnil, ale protože ze svého vlastnictví nepobíral úroky, neboť není-li prosté právní vlastnictví spojeno s vybíráním poplatků, nečiní vlastníka bohatým, a konečně i kdyby dekretál tvrdil něco jiného, římský pontifex může v otázkách víry a morálky odvolat rozdhodnutí svých předchůdců a tvrdit třeba pravý opak.
…
"Proto jsem mluvil o chlípnosti. Chlípnost nebyla žízeň po poznání Rogera Bacona, který chtěl vědu použít k tomu, aby lid boží učinil šťastnějším, a který tudíž nechtěl znát, jen aby znal. Žízeň Bengtova je pouze nenasytná zvědavost, pýcha rozumu, jeden z mnoha způsobů, jak mnich může přeměnit a ztišit choutky svých beder, nebo žár, který z jiného učiní bojovníka za víru nebo za kacířství. Není jen chlípnost těla. Chlípnost je i to, co cítí Bernard Gui, zkomolená chlípnost spravedlnosti, která se stává chlípností moci. Chlípnost bohatství se zmocnila našeho svatého a už ne římského pontifexe. Chlípnost z vyznání, z převrácení, z pokání a smrti cítil v mládí cellerarius. A chlípnost při čtení knih pociťuje Bengt. Jako všechny chlípnosti, jako chlípnost Onanova, který své semeno vypouštěl na zem, je každá z nich rozkoší neplodnou a nemá nic společného s láskou, ani s láskou tělesnou…"
…