The Arrangement, Stein and Day, New York 1967
Přeložil Radoslav Nenadál
jh: 
Odeon, Praha 1990
…
Nebylo nebezpečné, že se tak často stýkám s nějakým děvčetem. Nakonec jsem stejně vždycky nějaké měl. Jenže než jsem poznal Gwen, vlastně právě když jsem se s ní seznámil, měl jsem pořád takový malý vybraný kočičí arzenál. Nebezpečí bylo v tom – určitě jste něco podobného slyšeli -, že jsem se do Gwen začínal zamilovávat. A já se před několika lety po jisté epizodě rozhodl, že něco takového už nikdy nepodstoupím. Naučil jsem se – anebo jsem se to aspoň domníval -, jak je důležitá lhostejnost. Jenže přes to všecko, bylo to tady a šlo to na mě znovu.
…
Některé věci existují jenom proto, že se o nich mluví. Přestal jsem hovořit o svých snech, v jejichž uskutečnění jsem kdysi doufal, protože všechny se zdály v kontextu života, jaký jsem žil, naprosto absurdní. Přitahovala mě například jistá zásada Tolstého, ta jeho touha po prostotě, a poutal mě jeho čin, jak si uřízl hůl, sebral se a na všechno se vykašlal. Myslel jsem na to mnohokrát. Vlastně ani nevím, jestli se to skutečně stalo. Ale co na tom? Pro mě byla ta jeho filozofie prostoty reálná. Samozřejmě mi bylo jasné, že v tak složité a zmechanizované společnosti, jako je ta naše, je takový způsob života nemyslitelný.
…
Začal jsem ze zajímat o umění dámského oblékání. Poprvé jsem si skutečně všiml, co mají ženy na sobě, zatímco dřív mě zajímalo pouze, kde jsou ty nejdůležitější zipy. Chodil jsem s Florence kupovat všechny její šaty a – jak říkala – brzy jsem věděl, v čem vypadá dobře, které stránky zdůrazňuje a které potlačuje anebo dokonce zakrývá. Mého úsudku o šatech si začala skutečně cenit. Bylo to docela zábavné. Opravdu jsem o tom byl přesvědčen.
…
Vzpomněl jsem si, kolikrát mě rozladilo, když jsem na sobě objevil některé ne zvlášť pěkné otcovy rysy. Uvědomoval jsem si, že když mohu rozumět jemu, mohl bych rozumět i sobě. V něm je celé tajemství, v tom strašném starci, který se tak intimně usmívá, když mu sestra roztírá líh po celm těle. Jeho charakter, to je můj osud. To, čím by on sám. Jakého on mě udělal.
…
"Jenže si chci být naprosto jist, že to myslíte vážně. Dovolte mi, já bych to vyjádřil ještě jednou co možná nejjednoduššími slovy. Nikdo nemůže žít naprosto přesně tak, jak by si přál. Všichni něčím musíme v určitém čase a s určitým odporem zaplatit nájemné a potraviny. Je to tichá dohoda, jakou člověk uzavírá se společností, která sama o sobě je už jedna velká kompromisní tichá dohoda, chápete? Abych to vyjádřil hodně staromódně, je to takhle: já vám dám kousek své duše, a vy mi dáte chleba. My všichni tady do té či oné míry předstíráme, že milujeme něco, co se nám hnusí. Obyčejně to děláme tak dlouho, až úplně zapomeneme, že se nám to oškliví. Ale přes to všecko, je to přece jenom jakástakás civilizace, ne? Není? Řekněte!"
"Ano, říkáte to vy."
"Já říkám, že ano. A je to to nejlepší, co máme. Tak proboha, já bych jenom chtěl, abyste se vyjádřil a nějak to se mnou skoncoval. Vy už tedy nechcete na tuhle úmluvu přistoupit?"
"Přesně tak."
…
"Pak mi řekněte, skutečně mi to prosím vás řekněte, protože každý člověk musí mít nějaký důvod k úctě vůči sobě samému: Jaký je ten váš důvod? Proč máte úctu sám k sobě?"
"To je strašně těžké vyjádřit…"
"Vidíte, je to hrozně lehké ohrnovat nade mnou nos a chovat se ke mně povýšeně, ale když vám, příteli, položím tuhle otázku, máte na ni vůbec odpověď?"
"Ano, mám." A zase mě překvapovalo, že to říkám.
"Řekněte mi, jakou na to máte odpověď. Chtěl bych ji slyšet."
"Povím vám to. Je to právě proto, že pochybuju. Protože si myslím, že to chce odvahu nepřejímat odpovědi ostatních lidí. Chce to odvahu pohlédnout zpět do minulosti a dovést přitom pohrdat sebou samým a říct sám sobě NE a podívat se na tento svět a říct tomuto světu NE!"
…