Benim Adım Kırmızı, İletişim, Istanbul 1998
Přeložil Petr Kučera
jh: 
Argo, Praha 2008
…
Při svých procházkách, jež se pro můj vnitřní neklid stále více prodlužují, se leckdy střetnu tváří v tvář s jedním ze svých bratří ve víře, s jedním tím neposkvrněným neviňátkem, a najednou mi bleskne hlavou tahle podivná představa: kdybych teď pomyslel na to, že jsem vrah, vyčetl by mi to můj protějšek z tváře.
Proto se honem nutím myslet na něco jiného, úplně jako v pubertě, když jsem se při modlení kroutil studem, abych nemyslel na ženy. Jenže na rozdíl od těžkého období dospívání, kdy jsem nebyl schopen zahnat myšlenky na milostný akt, na svůj zločin zapomínat nedokážu.
…
Teprve dlouho poté, co jsem ho shodil do studně, jsem se dokázal zamyslet nad tím, že v mém činu bylo něco velmi hrubého, co se naprosto neslučovalo s jemnocitem miniaturisty.
…
Lehce jsem se pootočil v sedle: přímo naproti mně bylo okno, jenže nikdo v něm. Ta čarodejnice Ester mě podvedla!
Náhle se s praskotem rozletěly okenice zapečetěné ledem a já po dvanácti letech uviděl mezi zasněženými větvemi líbeznou tvář své milované, zarámovanou oknem, jehož zledovatělá obruba se blyštěla na slunci. Dívaly se její černé oči na mě, nebo na život kdesi za mnou? Jestli byla smutná, či se usmívala, anebo zda se smutně usmívala, jsem nepoznal. Ty hloupý koni, nedbej tepu mého srdce a hleď zpomalit! Vzepřel jsem se v sedle a ještě jednou se troufale otočil nazpět a toužebně se díval a díval, až do chvíle, kdy její tajuplná, něžná a jemná tvář zmizela.
…
"Nemohu tudíž svolit, aby můj obraz visel na zdi," uzavřel pádišáh.
"Ale přitom si to přál," pošeptal mi strýc s ďábelským úsměvem na rtech.
Teď byla řada na mně, abych se vyděsil.
"Přesto chci, aby byla zhotovena má podobizna po způsobu franckých mistrů," doplnil sultán. "Ten obraz bude třeba ukrýt mezi stránky nějaké knihy. A jaká by ta kniha měla být, to mi řekneš ty."
…
Čeho se bojím, jsou ona stále se stupňující muka, jimiž budou trpět při soudném dni vrazi jako já, jak se zcela jednoznačně praví ve Vznešeném Koránu, kupříkladu v súře Spásné zjevení. Kdykoliv mi před očima vyvstane barvitost a násilnost těchto trestů, vylíčených ve starých zašlých knihách, jaké se mi jen zřídka dostanou do ruky, a kdykoliv si připomenu primitivní, dětinské, a přece hrozivé výjevy pekla namalované na kůži starými arabskými malíři a bůhvíproč i mučení démonů vyobrazená čínskými a mongolskými mistry, nemohu jinak než pustit se do svévolné exegeze a řídit se následující logikou: Co se praví v súře Noční cesta, verš třicátý třetí? Neříká se tam snad, že je zapovězeno zabíjet osoby, jež nám Bůh zabíjet zakázal, nemáme-li oprávněný důvod? Nuže tedy: ničema, kterého jsem poslal do pekla, rozhodně nebyl věřícím, jakého Bůh zakázal zabít; a já jsem měl nanejvýš oprávněné důvody, proč jsem mu musel rozbít lebku.
…
Sny jsou dobré ke třem věcem:
Elif: Něco si přeješ. Ale nedovolí ti ani, aby sis to přála. V tom případě prohlásíš, žes to viděla ve snu. Tímto způsobem si pak přeješ něco, co chceš, jako bys to sama nechtěla.
Be: Chceš někomu provést něco zlého. Například chceš někoho očernit. Pak tedy prohlásíš, měla jsem sen a viděla jsem, že paní ta a ta se dopustila cizoložství nebo že k tamtomu pašovi putoval jeden džbán vína za druhým. I když tomu ostatní nemusí věřit, hned se postiženým část těhle špatností připíše na vrub jenom proto, že se o nich mluvilo.
Cim: Po něčem toužíš, ale sama nevíš, co by to vlastně mělo být. Vyprávíš tedy spletitý sen. Okamžitě ti ho vyloží a řeknou ti, co by sis měla přát a co ti mouhou nabídnout. Tak například prohlásí: Potřebuješ manžela, dítě, dům…
…
Cítil jsem, že malířství Mistra Osmana, inspirované starými herátskými mistry, nemá budoucnost. Byla to tak ohavná myšlenka, že jsem se sám sebe zděsil. Každý z nás přemýšlí stejně, když ho postihne nějaká pohroma: s posledním záchvějem naděje, lhostejni, zda působíme směšně a pošetile, žadoníme, aby všechno zase pokračovalo jako dosud:
"Co kdybychom přese všechno i nadále pokračovali v iluminaci naší knihy?" naléhal jsem. "Ať je všechno jako dřív."
…
Jestliže jsme z ruky všemohoucího Boha, největšího ze všech umělců, vzešli každý jiný, čím to, že nás iluminátoři kreslí zpaměti? Proč se chlubí, že převedli na papír tisíce koní, aniž na nás jedinkrát popatřili? Já vám řeknu proč: protože se snaží zachytit svět, který vidí Bůh, ne svět, jejž vnímají vlastníma očima. Nezpochybňují tím vlastně jedinost Boží a neříkají – Bůh mě netrestej -, že co dokáže stvořitel, dokážu i já? Nepouštějí se vposledku do zápolení s Bohem a nedopouštějí se kacířství umělci, kteří si nevystačí s tím, co vidí jejich oči, a tisíckrát malují koně ve svých představách, tvrdíce, že takto ho vnímá Bůh, a také ti, kdo zastávají názor, že nejdokonalejšího koně dokáží nakreslit pouze slepí malíři popaměti?
…