El amor en los tiempos del cólera, Bruguera, Barcelona 1986
Přeložila Blanka Stárková
jh: 
Odeon, Praha 1988
viz také Sto roků samoty
…
Nezávislost na španělském dominiu a pozdější zrušení otroctví uspíšily onen stav důstojného úpadku, v němž se doktor Juvenal Urbino narodil a v němž vyrostl. Někdejší význačné rody se tiše propadaly ke dnu zpustlých alkazarech pozbyvších lesku; v křivolakých uličkách s dlážděním z kočičích hlav, které se svého času tak výtečně osvědčovaly při válečných obchvatech či nájezdech bukanýrů, se po balkónech rozplemeňovalo býlí a pod jeho náporem pukaly festovné zdi i těch nejlépe udržovaných domů; ve dvě odpoledne město zmrtvělo a ztichlo, jako by se z něho život vytratil, ladeže odkudsi z šera siesty zmučeně zabrnkaly klavírní škály. Uvnitř, v chládku ložnic prosycených pryskyřičnou vůní, se ženy střehly slunce jako pohoršlivé nákazy, a dokonce i ráno na jitřní si zakrývaly tvář mantilou. V lásce byly pomalé a netýkavé, často je rozrušovaly neblahé předtuchy a život jim připadal bez konce. V podvečer, v tom tísnivém okamžiku střídy, se z bažiny zvedala bouře krvelačných moskytů a čerstvý výpar lidského lejna, vlahý a posmutnělý, hnětl v hloubi duše jistotu o smrti.
…
Fermina Dazová se rozloučila s většinou hostí u oltáře, ale poslední skupinu blízkých přátel doprovodila až k domovním dveřím, aby je jako obvykle sama zamkla. Právě se k tomu z posledních chvil chystala, když vtom uviděla uprostřed pustého salónu postávat Florentina Arizu ve smutečních šatech. Zaradovala se, protože ho ze svého života dávno vymazala a teprve teď se na něj podívala pohledem, kterým ho, očištěného zapomněním, plně vzala na vědomí. Chtěla mu poděkovat za návštěvu, ale než to mohla učinit, Florentino Ariza si přitiskl klobouk k místu, kde mu bušilo srdce, a rozechvěn sice, ale s veškerou důstojností, jaké byl schopen, rozřízl onen vřed, který ho po celá léta udržoval při životě:
"Fermino," řekl jí, "víc než půl století jsem čekal na tuhle příležitost, abych vám znovu odpřisáhl věčnou věrnost a lásku navždycky."
Kdyby neměla důvod věřit, že z něj promluvil Duch svatý, domnívala by se, že se pomátl. Na jazyk se jí už drala slova zatracení, neboť muž, který takto znesvětil dům, když tělo jejího manžela dosud nevychladlo v hrobě, zasluhoval být proklet, avšak zadržela je, poněvadž jí v tom zabránilo důstojenství hněvu. "Táhni odtud," řekla. "A neopovažuj se v tomhle domě ukázat po všechen čas, co ti ze života zbývá." Otevřela dokořán domovní dveře, které se předtím chystala zamknout, a dodala:
"Doufám, že bude co nejkratší."
…
Zezadu, tak zblízka, že to nikdo jiný nemohl v té vřavě uslyšet, pronesl těsně u jejího ucha známý hlas:
"Tohle není to pravé místo pro korunovanou bohyni."
Pootočila hlavu, a na dvě pídě od vlastních očí spatřila ty zledovatělé druhé oči, sinalou tvář, rty zkamenělé bázní jako tenkrát na půlnoční, kdy se k ní v davu poprvé tak těsně přiblížil; na rozdíl od tehdejška však nepocítila otřes lásky, nýbrž propastné zklamání. V jediném okamžení prohlédla nezměrnost vlastního sebeklamu a zhrozila se, jak mohla tak dlouho a tak bolestně hýčkat v srdci takovouhle chiméru. "Prokrista, to je ubožák!" stačila si stěží pomyslet. Florentino Ariza se na ni usmál, pokusil se něco říct, pokusil se za ní vykročit, avšak Fermina Dazová ho jediným pohybem ruky vymazala ze svého života.
"Ne, prosím vás," řekla mu. "Zapomeňte na to."
…