Simion liftnicul (roman cu îngeri şi moldoveni), Compania, Bucureşti 2001
Přeložil Jiří Našinec
jh: 
dybbuk, Praha 2006
…
Takže ačkoli pan Ion-domovní důvěrník nikomu skutečný důvod, proč výtah uvízl, neprozradil, všichni ho znali. Na druhé straně, i když ho znali, anebo právě proto, že ho znali, se druhý den chovali tak, jako by o ničem nevěděli. S nepatrnými bezvýznamnými obměnami. Když pan Toma například vyšel za svítání z bytu, zapomněl, že výtah nejezdí, bezděčně zamířil k jeho dveřím a stiskl knoflík. Výtah pochopitelně na jeho výzvu nereagoval. Ale místo aby jako obvykle zamumlal: "Zastřelit je málo!" – s dosti nejasným odkazem na výtahovou službu, možná i na městskou správu, místní a ústřední orgány jako takové, spíše jen smířlivě mávl rukou a vydal se dolů po svých. Spěchal do zaměstnání. Také ostatní nájemníci (budeme ji tak říkat i nadále, dokud si nezvykneme na nový, případnější termín "majitelé") téměř do puntíku ráno opakovali své navyklé každodenní úkony, jako by se předem domluvili.
…
Tou dobou paní Pelaghia přemýšlela, jak zformulovat další otázku, aby zůstala na výši rozhovoru. Takovéto teorie jí dělaly často potíže, už je skoro ani neposlouchala, soustřeďovala se jen na přímé důsledky, jaké by pro ni mohly vyplynout. Cítila jakési blíže neurčené ponížení, jako když si přečetla v jednom časopise článek napsaný tak učeně, že z něho pochopila jen tolik, že je hloupá – ale již pouhá skutečnost, že ho četla, jí udělovala určitou výsadu, na kterou byla pyšná. Po chvíli objevila i v argumentaci pána, jehož jméno přejdeme mlčením, menší trhlinu, v tom smyslu, že i "realita" – tak jako koneckonců Bůh – je jen slovo, výsledek určitých pojmových aproximací, ačkoli když se večer nebo ráno modlila, věci se rázem zjednodušovaly: paní Pelaghia dobře věděla, že se nemodlí k žádnému pojmu.
…
Například německého řidiče, když se mu pokazí nějaké to nádherné auto, kterým ho Pán Bůh obdaroval, by ani nenapadlo, že ho může kouskem drátu opravit. Rumunský řidič však rychle přiváže kousek drátu k součástce, která se porouchala, a vida, auto se rozjede! Kouskem drátu Rumun opraví televizor, vyztuží plot, který byl na spadnutí, uváže psa, který se utrhl ze řetězu, narovná hroutící se střechu, pošťourá se jím v zubech nebo v nose, když tam má nějaký vřídek, který ho obtěžuje – zkrátka, ať se stane cokoli, první věc, po které Rumun honem sáhne, je spásný kousek drátu. Němec, ačkoli také není hloupý, nechá stát auto na cestě a jde shánět dobrou součástku, kterou nahradí tu vadnou, a ani na okamžik nepomyslí na to, že by ta nová součástka ani nebyla zapotřebí, kdyby měl po ruce kus drátu. Rumun to ale okamžitě pochopí a začne kolem sebe, v mezerách plotu anebo v příkopě šťárat, je aby objevil kousíček drátu, který všelijak pozohýbá. aby jím vadnou součástku vyspravil. Než Němec přijde s tou novou, Rumun už svým drátem nastartoval. Pravda, zpravidla to funguje jen krátce, pak musí znovu zastavit a nahradit kousek starého drátu novým. Mezitím byl Němcův vůz řádně opraven a jeho majitel má vystaráno.
…
Nic se mu nedařilo, a začal dokonce pomýšlet na sebevraždu. Pořád hledal bývalého šéfa, aby ho požádal o pomoc, ale nemohl se k němu dostat. Sekretářka ho odbývala, hned říkala, že je na služební cestě, hned že tam někoho má nebo je vytížen pracovními problémy… Nakonec byl po dlouhém naléhání vedoucím přijat. Jeho šéf vlastně mezitím povýšil, byl pořád šéfem, ale větším. Vypadal svěže, v dobrém rozmaru, měl plné a růžové tvářičky, na sobě nový oblek, který mu dokonale padl. Na rozdíl byl ten, kterému se nelíbil Vivaldie, v hadrech, obličej měl popelavý, tváře vpadlé a ztracený pohled člověka unaveného z přemíry zoufalství.
Šéf si ho dlouze prohlížel bez jediného slova, pak vstal od stolu, obešel židli, na které jeho návštěvník seděl, zastavil se před ním a spokojeně se usmál.
"Tak co, jak je, teď už se vám Vivaldie líbí?"
(Paní Evlampie upozornila paní Alis na maličkost, že skladatel se správně jmenuje Vivaldi, ne Vivaldie.
"Proboha, paní Evlampie, snad jste si nemyslela, že to nevím?" odpověděla paní Alis, poněkud dotčena poznámkou přítelkyně. "Jen jsem vám opakovala, co řekl Simion, a abyste se přesvědčila, že nelžu, můžete se zaptat mé dcery!"
Obě přítelkyně se několik dní trochu hněvaly, ale pak se usmířily.)
…
Jenže mlékař, místo aby svou vinu doznal, se sám cítil dotčen: "Nejjasnější pane soudce, nikdy jsem toho člověka, který byl mým důvěrným přítelem, na váze nešidil, a ani jsem nepomýšlel něco takového udělat, nýbrž jsem mu pokaždé dával takovou hroudu másla, jak bylo dohodnuto. Jenže doma jsem neměl potřebné závaží, a tak jsem vždycky dal na jednu misku vah hroudu másla a na druhou chléb, který jsem od svého přítele každodenně dostával a o kterém jistojistě věděl, že váží půl kila. Jak bych mohl pochybovat o tom, že ten chléb váží přesně půl kila, když pekař byl mým nejlepším přítelem a měl jsem k němu plnou důvěru?"
Ten, který stvořil ucho, snad neslyší? Ten, který stvořil oko, se snad nedívá? Ten který trestá národy, snad plísnit nebude? Ten, který učí člověka poznávat, Hospodin, ví o lidských myšlenkách, že jsou marnivé.
…
"V souvislosti s vaší otázkou, zda Ježíš Kristus opravdu existuje, nebo ne, bych chtěl uvést několik upřesnění. Jak pravděpodobně víte, naše strana nemá nic proti tomu, aby existoval. Já osobně jsem křtěný v kostele a dal jsem pokřtít i své děti, skoro každý den se modlím a občas se ještě i postím. Takže jsem křesťan. Ale, jestli mi to, vážená paní, dovolíte, chtěl bych se touto cestou Ježíše zeptat: je On sám křesťan? A pokud ano, je katolík, nebo pravoslavný?"
…