The World According to Garp, E. P. Dutton, New York 1978
Přeložil Radoslav Nenadál
jh: 
Odeon, Praha 1990
…
Aspoň částečně rozpoznala pach. Dezinfekce. Léta usilovného drhnutí. Tělocvična je bezpochyby tím místem, kde číhají mikroby obludného potenciálu, jen aby se mohly začít množit. Ten pach jí částečně připomínal špitály a steeringskou nemocnici – hermeticky uzavřené postoperatviní ovzduší. Ale v té obrovité budově postavené na památku Milese Seabrooka se vznášel ještě jiný pach, který byl Jenny stejně odporný jako pach sexu. Celý komplex i s přilehlými budovami byl vybudován roku 1919, o rok dřív, než se narodila; co Jenny cítila, byla směs nutkavých upšouknutí a potu chlapců vystavovaných téměř po čtyřicet let stresu a krajní námahy. Jenny cítila pach soutěživosti, prudký a plný zklamání. Sem se ona přece tak strašně nehodí; tohle nikdy netvořilo součást jejího dospívání.
…
Během pozdního léta a začátkem podzimu prošel Garp nebo projezdil tramvajemi či trolejbusy celou Vídeň, a s nikým se neseznámil. Napsal Heleně, že "součástí dospívání je pocit, že kolem dokola není nikdo, kdo by se člověku natolik podobal, aby mu rozuměl"; a prý je přesvědčen, psal Garp, že Vídeň v něm ten pocit jen posiluje, "protože ve Vídni skutečně nikdo není jako já".
…
Muže, který chodil jen o rukou, potkala také vážná nehoda. Zachytil se náramkem od hodinek za vidlici eskalátoru a najednou nemohl seskočit; kravata, kterou nosil jen zřídka, protože ji při chůzi o rukou vláčel po zemi, se dostala pod výstupní mřížku na konci eskalátoru – kde ho pak uškrtila. Za ním se zatím vytvořila celá fronta lidí – kteří pochodovali na místě tak, že vždy udělali jeden krok dozadu, nechali se dovézt kupředu a pak znovu udělali úkrok vzad. Trvalo to dost dlouhou dobu, než si někdo dodal odvahu a překročil ho. Svět má mnoho neúmyslně krutých mechanismů, které nejsou vhodné pro lidi chodící o rukou.
…
Z hrdla se jí vydral tak tupý smích, že to Garpa až poděsilo. Nereagoval ani slovem a ona mu řekla: "Vy si určitě myslíte, že já potřebuju jedině, aby mi to někdo pořádně udělal."
Po pravdě řečeno, Garp málokdy uvažoval o lidech v téhle rovině, ale když už se o tom paní Ralphová zmínila, skutečně se domníval, že v jejím případě by mohlo toto simplistní řešení pomoct.
"A určitě si myslíte, že bych si to nechala udělat zrovna od vás," řekla a upřela na něho pohled. Tohle si Garp opravdu myslel.
"Ne, myslím, že tohle byste nechtěla."
"Ale jen neříkejte, myslíte si, že bych byla hrozně ráda," pokračovala paní Ralphová.
Garp svěsil hlavu. "Ne," řekl.
"A víte, že ve vašem případě třeba možná ano, možná," řekla. Podíval se na ni a ona se na něho jaksi potměšile usmála. "Třeba byste pak nebyl tak pedantsky samolibý," řekla mu.
"Neznáte mě natolik dobře, abyste mohla takhle mluvit," řekl Garp.
"Já vím, že jste samolibý," pravila paní Ralphová. "Myslíte si o sobě, jak jste nadřazený." Garp věděl, že je to pravda; je nadřazený. To by z něho byl pěkný manželský poradce; teď to věděl naprosto bezpečně.
…