Beschreibung eines Kampfes, Schocken Books, New York 1946
Přeložil Vladimír Kafka
jh: 
Votobia, Olomouc 1996
viz také: Amerika, Proces, Proces (v Divadle Komedie)
…
"Ještě před chviličkou jsme byli tam v pokoji sami, Anička a já. A já ji líbal, líbal – jsem – ji na ústa, na ramena. Panebože, panebože!"
Pár hostů, kteří si slibovali trošku živější rozhovor, se k nám se zíváním počalo blížit. I vstal jsem a řekl, aby to mohli všichni slyšet:
"Dobrá tedy, když chcete, půjdu s vámi, ale trvám na tom, že je to nesmysl, teď v zimě chodit na Petřín. Krom toho se ochladilo, a protože napadlo trochu sněhu, jsou cesty venku jako kluziště. Nu, jak chcete -"
Zíral na mne nejdřív v údivu a jeho ústa s vlhkými rty se otevřela; když pak ale uviděl pány, kteří už stáli docela blízko nás, zasmál se, vstal a řekl:
"Ale kde, chlad nám jen prospěje; máme šaty celé nasáklé horkem a kouřem; a pak mám taky trochu v hlavě, ačkoli jsem zrovna moc nepil; ano, rozloučíme se a pak půjdeme."
…
Když jsem tak pátral po nějakém prostředku, abych mohl aspoň na chviličku setrvat u svého známého, napadlo mě, že je mu třeba nepříjemná má dlouhá postava, vedle níž si připadá tak malý. A tahle okolnost mě tak trápila – bylo ovšem pozdě v noci a nepotkávali jsme nikoho -, že jsem ohnul záda, až jsem se v chůzi rukama dotýkal kolen. Aby v tom však můj známý nepozoroval záměr, měnil jsem své držení docela pozvolna, všemožně jsem od sebe odvracel pozornost, jednou jsem ho dokonce obrátil k řece a ukazoval mu nataženou rukou stromy na Střeleckém ostrově a jak se v řece odrážejí lampy na mostě.
Jenže on se prudce otočil, podíval se na mne – nebyl jsem ještě docela hotov – a řekl: "Poslouchejte, co je tohle? Vždyť vy jste celý nakřivou! Co to tu tropíte?"
"Docela správně," řekl jsem s hlavou na švu jeho kalhot, takže jsem se nemohl ani pořádně podívat nahoru. "Vy máte ale bystré oči!"
"Tak šup, narovnejte se! Takové hlouposti!"
…
"Často na ulici upadnou lidé a zůstanou mrtvi ležet. To pak všichni obchodníci otevřou své dveře ověšené zbožím, hbitě přiskočí, dopraví mrtvého někam do domu, vrátí se s úsměvem kolem úst a očí a vedou řeči: ‘Dobrý den – obloha je nějak bledá – šátky jdou dobře na odbyt – ach, ta válka.’ Já se ženu do domu, nejdřív několikrát plaše zvednu ruku s ohnutým ukazováčkem, pak konečně zaklepu na domovníkovo okénko: ‘Dobré jitro,’ řeknu, ‘připadá mi, jako by k vám před chviličkou přinesli nějakého mrtvého. Nebyl byste tak laskav a neukázal mi ho?’ A protože potřásá hlavou, jako by se ani nemohl rozhodnout, dodávám: ‘Dejte si pozor! Jsem od tajné policie a okamžitě chci mrtvého vidět.’ Teď již není nerozhodný: ‘Ven!’ zařve. ‘Tahle pakáž si zvyká den co den se tu potloukat! Tady žádný mrtvý není, snad vedle v domě.’ Pozdravím a jdu.
…
" ‘Počkejte,’ řekl jsem spokojeně a pln očekávání, ‘vy, milá slečno, byste neměla vynakládat ani pět minut na to, abyste se mnou mluvila. Jezte si něco mezi slovy, prosím vás o to.’
A natáhl jsem ruce, abych z mísy, zvýšené o bronzového amorka, vzal jeden těžce visící hrozen, chvilku jsem ho podržel ve vzduchu a pak položil na talířek s modrým okrajem, který jsem dívce nikoli snad bez jistého půvabu podal.
‘Vůbec mi neimponujete,’ řekla, ‘všechno, co říkáte je nudné a nesrozumitelné, ale proto ještě ne pravdivé. Myslím totiž, pane, – proč mi pořád říkáte milá slečno? – myslím, že vy se jen proto nezaobíráte pravdou, protože je namáhavá.’
Bože, to mě věru rozveselilo! ‘Ano, slečno, slečno’, zvolal jsem takřka, ‘pravdu máte! Milá slečno, rozumějte mi, člověk je radostí bez sebe, když je takto pochopen, aniž s tím počítal.’
‘Pravda je pro vás příliš namáhavá, pane, vždyť jak vy to vypadáte! Jste po celé délce vystřižen z hedvábného papíru, ze žlutého hedbábného papíru, jako silueta, a když jdete, musí být slyšet, že šustíte. Proto také je nesprávné pohoršovat se nad vaším chováním nebo nad vašimi názory, protože vy se přece musíte ohýbat podle průvanu, který zrovna v pokoji vane.’ "
…