Giangiacomo Feltrinelli, Milano 1957
Přeložil Jan Zábrana
jh: 
Lidové nakladatelství, Praha 1990
…
S manželkou žil v dobrých, ale velmi komplikovaných vztazích. Zahanbovala ho svou dobrotou a starostlivostí a nedovoloval si ji kritizovat. Střežil se, aby v jeho nejnevinnější poznámce neuslyšela nějakou domněle utajenou narážku, například na to, že je z lepší rodiny, kdežto on z rodiny prostého dělníka, nebo na to, že před ním patřila jinému. Strach, aby ho nepodezřívala z nějakého nespravedlivě urážlivého nesmyslu, vnášel do jejich života cosi vyumělkovaného. Snažili se předhonit jeden druhého v dobrých úmyslech a všechno tím ještě víc komplikovali.
…
Jurij Andrejevič se celou dobu snažil vstát a odejít. Komisařova naivita ho poněkud dráždila. O moc víc si však necenil ani potměšilé protřelosti újezdního a jeho zástupce, dvou cynických a vychytralých darebáků. Tato hloupost a tato chytrost vyšly asi tak nastejno. A všechno se to valilo v lavině slov, zbytečné, neskutečné, nejasné – život by se bez toho tak rád obešel!
Ó jak člověk občas zatouží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčenlivosti přírody, do katoržnické zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, opravdové hudby a tichého doteku srdce, oněmělého z přemíry něhy.
Doktor si vzpomněl, že má před sebou rozhovor s Antipovovou, tak či onak nepříjemný. Těšil se ale, že ji uvidí, třeba i za takovou cenu. Kdo ale ví, jestli už přijela. Využil prvního příhodného okamžiku, vstal a nepozorovaně vyšel z pracovny.
…
Během několika následujících dní se ukázalo, jak je osamělý. Nikoho z toho nevinil. Zřejmě to tak sám chtěl a dosáhl toho.
Přátelé podivně ztratili lesk. Nikdo si neuchoval vlastní osobnost a vlastní názory. V jeho vzpomínkách byli mnohem výraznější. Zřejmě je dřív přeceňoval.
Jak bylo lehké přijmout za vlastní tvář a originalitu ty výstřednosti a právo na zahálku, kterému se těšila menšina, zatímco většina trpěla, dokud řád věcí dovoloval zámožným lidem žít blaze a nestarat se o svět chudáků!
Jakmile však lidové masy povstaly a výsady smetánky byly zrušeny, jak rychle všichni vypelichali, jak bez lítosti se všichni rozloučili s vlastním myšlením, které podle všeho nikdo z nich nikdy neměl!
…
Bylo třeba připravit se na mrazy, sehnat potraviny, topení. Ve dnech vítězství materialismu se však hmotné věci proměnili v abstraktní pojem, potraviny a otop nahradila otázka zásobování a problém vytápění.
…
"Hlavně co je tu geniální: kdyby někomu dali za úkol vytvořit nový svět, začít nový letopočet, určitě by se dožadoval, aby mu předtím uprázdnili odpovídající místo. Než by přistoupil k budování nového, čekal by nejdřív, až skončí stará století, potřeboval by zaokrouhlené datum, nový odstavec, nepopsanou stránku.
A pak prosím – tumáte. To nebývalé, ten historický zázrak, ten objev je vržen do nejhustší spleti pokračující každodennosti, bez ohledu na její průběh. Nezačalo se od počátku, ale od prostředka, bez předem zvolených lhůt, prvního náhodného všedního dne, kdy městem vesele projížděly tramvaje. To je ze všeho nejgeniálnější. Tak nemístná a nevčasná je pouze velikost sama."
…
"V celém kraji to tu vře. Brzo dorazíme na místo, a není známo, co nás u cíle čeká. Pro všechny případy by bylo třeba se domluvit. Nemluvím teď o názorech. Byl by nesmysl chtít je vysvětlovat nebo konfrontovat v pětiminutovém rozhovoru v jarním lese. Jeden druhého přece dobře známe. My tři – vy, Toňa a já – tvoříme v dnešní době s mnoha dalšími lidmi jeden svět a lišíme se od sebe pouze tím, do jaké míry jej chápeme. O tom ale nemluvím, to je známá věc. Mám na mysli něco jiného. Musíme se předem dohovořit, jak budeme postupovat za určitých okolností, abychom se jeden za druhého nemuseli červenat a abychom se navzájem nešpinili."
"To stačí. Rozumím ti. Líbí se mi, jak stavíš otázku. Našel jsi přesně ta pravá slova. Tak podívej, co ti řeknu. Pamatuješ se na tu noc, kdy jsi přinesl vyhlášku s prvními dekrety, tehdy v zimě, ve vánici? Pamatuješ, jak neslýchaně bezvýhradné to bylo? Ta přímočarost si člověka podmanila. Jenomže takové věci žijí v prvopočáteční čistotě pouze v hlavách svých tvůrců a i tak jenom první den, kdy jsou vyhlášeny. Jezuitství politiky je hned druhý den obrátí na ruby. Co ti mám říct? Tahle filozofie je mi cizí. Tenhle režim je proti nám. Mě se neptali, jestli s tímhle převratem souhlasím. Ale uvěřili mi a moje činy, dokonce i když jsem k nim byl donucen, mě zavazují."
…
"Zdá se, že jste na to hrdý."
"Na otcův bankrot? Ale kde. To bych tomu dal!"
"A co tomu říká vaše sociálně demokratické přesvědčení?"
"Co to sem proboha pletete? Kde je řečeno, že marxisticky smýšlející člověk musí být nedůsledný lotr? Marxismus je pozitivní věda, učení o skutečnosti, filozofie historické situace."
"Marxismus a věda? Hádat se o tomhle s člověkem, kterého málo znám, je přinejmenším neopatrné. Ale o to nejde. Marxismus příliš špatně ovládá sám sebe, než aby byl vědou. Vědy bývají vyrovnannější. Marxismus a objektivnost? Neznám směr, který by se víc ztotožnil sám se sebou a vzdálil faktům než marxismus. Každý si dělá starosti s ověřením faktů zkušeností, ale lidé u moci se kvůli báchorce o vlastní neomylnosti vší silou od pravdy odvracejí. Politika mi nic neříká. Nemám rád lidi lhostejné k pravdě."
…
"Já totiž mám konexe a protektory ve všech vládách, ale v každých poměrech mám taky mrzutosti a maléry. To přece jen ve špatných knížkách jsou smrtelníci rozděleni na dva tábory a nemají spolu nic společného. Ve skutečnosti je ale všechno tak propletené! Jaký beznadějný ubožák by člověk musel být, aby hrál v životě jen jednu roli, zastával jen jedno místo ve společnosti a znamenal vždy jen jedno a totéž?"
…
"Hněváš se, Jupitere, což znamená, že nemáš pravdu, Jupitere," řekl.
"Pochopte – pochopte proboha konečně, že tohle všechno není pro mne!" zvolal doktor. "Jupiter, ‘nepropadat panice’, kdo řekl á, musí řict bé, ‘mouřenín vykonal svou povinnost, mouřenín může jít’ – všechny tyhle hanebnosti, všechny tyhle banality na mě neplatí! Já řeknu á, ale neřeknu bé – kdybyste se třeba nafoukl a puknul. Připouštím, že jste praporečníci a osvoboditelé Ruska, že bez vás by Rusko zahynulo, uvízlo v bídě a negramotnosti, ale tím spíš mi do vás nic není, kašlu na vás, nemám vás rád a byl bych nejradši, kdybyste všichni táhli k čertu!
Vládcové vašich myslí si hrozně potrpí na všelijaká ta přísloví a pořekadla, ale zapomněli na to hlavní, že láska se nedá vynutit, a naopak si zvykli osvobozovat a obšťasňovat – především ty, kteří se jich o to neprosí."
…
Chtěl zaklepat na dveře, ale všiml si, že jsou zavřeny jinak, na těžký visací zámek, prostrčený do kroužků, hrubě našroubovaných do rámu starodávných dubových dveří a pěknými intarziemi, které už místy vypadaly. Dřív takové barbarství netrpěli. Používali zámků zaříznutých do dveří, které se dobře zamykaly, a když se poškodily, byli na to zámečníci, aby je opravili.
…
Jurij Andrejevič zběžně přehlédl záhlaví. "O pořadí rekvizicí a zdaněných majetných tříd. O dělnické kontrole. O závodních a dělnických výborech." Byly to instrukce nové moci, která město obsadila a zavedla tu nové pořádky místo dřívějších. Připomínala neoblomnost svých zásad, na které snad obyvatelstvo za dočasné vlády bílých zapomnělo. Juriji Andrejeviči se však zatočila hlava z toho bezbřeze jednotvárného opakování. Z kterých let to byly nápisy? Loňské? Předloňské? Jen jednou v životě ho nadchla nekompromisnost tohoto jazyka a přímočarost tohoto uvažování. Copak bude muset za své neopatrné nadšení platit tím, že už nikdy v životě nebude vidět nic, kromě těch stále se opakujících bláznivých výkřiků a požadavků, čím dál víc neživotných, nesrozumitelných a nesplnitelných? Copak se tím okamžikem nadšené velkorysosti navěky upsal kabale?
…
"Takový inteligent a tváří se jako nějaký negramota. Dneska se nepočítá na týdny, ale na dekády. Dneska máme sedmnáctého a ve dnech se sedmičkou mají holičství zavřeno. Jako byste to nevěděl."
…
"Je to podivné. Zdá se mi, že silně, k smrti vášnivě na tebe mohu žárlit pouze kvůli někomu nízkému a mně cizímu. Soupeření s něčím vyšším ve mně vyvolává docela jiné city. Kdyby si člověk duševně mi blízký, kterého mám rád, zamiloval tutéž ženu jako já, vzbudil by ve mně jakési bolestné bratrství, a nikoliv averzi a soupeření. Nemohl bych se s ním samozřejmě ani minutu dělit o předmět svého zbožňování. Ustoupil bych ale s pocitem docela jiného utrpení, než je žárlivost, ne tak žhavým a zžírajícím. Totéž by se mi stalo i při srážce s umělcem, který by mě pokořil převahou svého nadání v pracích shodných s mými. Nejspíš bych se vzdal svých pokusů, opakujících jeho hledání, jímž mě překonal.
…