La solitudine dei numeri primi, Mondadori, Milano 2008
Přeložila Alice Flemrová
jh: 
Odeon, Praha 2009
…
"Ve skutečnosti neprší křivě," řekl Mattia s pohledem upřeným z okýnka a vytrhl otce z jeho myšlenek.
"Cože?" zeptal se Pietro a instinktivně potřásl hlavou.
"Venku nefouká vítr. Jinak by se hýbaly i listy na stromech," pokračoval Mattia.
Otec se pokoušel jeho úvahu sledovat. Ve skutečnosti mu to ale bylo úplně jedno a měl podezření, že je to jenom další podivínství jeho syna.
"Takže?" zeptal se.
"Kapky stékají po okýnku šikmo, ale to je jen vlivem našeho pohybu. Kdybychom si změřili úhel té šikmé čáry vůči kolmici, mohli bychom vypočítat i rychlost dopadu."
Mattia sledoval prstem trajektorii jedné kapky. Přiblížil se obličejem k přednímu sklu a dýchl na něj. Pak nakreslil prstem ve sražené páře čáru.
"Nedejchej na to sklo, pak tam zůstanou šmouhy," napomenul ho otec.
"Kdybychom venku za skly auta nic neviděli, nevěděli bychom, že se pohybujeme, nedalo by se zjistit, jestli za to můžou kapky nebo my."
"Můžou za co?" zeptal se otec zmateně a trochu otráveně.
"Za to, že dopadají tak šikmo."
"Pietro Balossino vážně přikývl, aniž to pochopil. Už byli na místě. Zařadil neutrál a zatáhl za ruční brzdu. Mattia otevřel dvířka a do auta zavanul chladný vítr.
"Vyzvednu tě v jednu," řekl Pietro.
Mattia přikývl. Pan Balossino, se trochu natáhl, aby ho políbil, ale zadržel ho bezpečnostní pás. Opřel se zpátky o sedadlo a sledoval svého syna, jak vystupuje a zabuchuje za sebou dvířka.
…
V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvčísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla, ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, nečekaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
…
Mattiu udivilo, že má pod hustou sítí myšlenek a abstraktních úvah, kterou kolem sebe utkal, pohřbený ještě nějaký instinkt. Udivila ho divokost, s níž se ten instinkt prodral na povrch a s jistotou vedl jeho pohyby.
Návrat do reality byl ještě bolestivější. Nadino cizí tělo leželo na něm. Kontakt s jeho potem na jedné straně a se zmuchlanou látkou na pohovce a shrnutým oblečením obou dvou na straně druhé ho dusil. Ona pomalu oddychovala. Mattia si pomyslel, že pokud je vztah mezi frekvencí jejich dechů iracionální číslo, pak neexistuje žádný způsob, jak je spojit a najít nějakou pravidelnost.
…
Mattia věděl, co má udělat. Měl jít vedle a zase si sednout na pohovku, měl ji vzít za ruku a říct jí, neměl jsem odjíždět. Měl ji znovu políbit a pak ještě jednou, dokud by si na to nezvykli a už by se bez toho nemohli obejít. Tak se to děje ve filmech a děje se to i v životě, každý den. Lidé si berou to, co chtějí, přimknou se vší silou ke shodám okolností, těm několika málo, co je potkají, a vztyčí na nich svou existenci. Měl říct Alici, tady mě máš, anebo odejít, nasednout do prvního letadla a zase zmizet, vrátit se na místo, kde zůstaval v nejistotě po celé ty roky.
Teď už to dobře věděl. Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Stalo se to s Michelou a potom s Alicí a teď je to tu zase. Tentokrát už je poznal, ty vteřiny nadešly, a on už neudělá chybu.
…