Přeložil a vydal Stanislav Minařík v Praze 1930
jh: 
…
"Hle, kdy jsem na dně řeky," znovu si myslí Lavreckij. "A vždy, v každé době je tu život tichý a nespěšný," myslí si, "kdo vchází v jeho kruh – pokoř se: zde není, proč se vzrušovat; tady se jen tomu daří, kdo si razí svou pěšinu, nespěchaje, jako oráč pluhem brázdu. A jaká síla je vůkol, jaké zdraví v tomto nečinném tichu! Tuhle pod oknem kořenatý lopuch leze z husté trávy; nad ním libeček vytahuje svůj šťavnatý stonek, slzovky ještě výše vyhazují své růžové kadeře; a tam dále, v polích, leskne se žito, a oves už žene do stébla, a po celé své šíři se rozprostírá každý list na každém stromě, každá travinka na svém stonku. "Na ženskou lásku byla utracena má nejlepší léta," pokračuje Lavreckij v úvahách, "nechť mne tu vystřízliví nuda, nechť mě uklidní, připraví k tomu, abych i já dovedl nespěchaje konati dílo." A znovu začíná naslouchati tichu, ničeho neočekávaje, – a zároveň jako by neustále něco očekával: ticho ho objímá se všech stran, slunce pomalu plyne po klidné modré obloze, a oblaka tiše po ní plují; zdá se, že vědí, kam a proč plují. V téže době, na jiných místech země, kypěl, spěchal, rachotil život; zde týž život plynul neslyšně jako voda po močálovitých travinách; a do samého večera se Lavreckij nemohl odtrhnouti od pozorování tohoto odcházejícího, odtékajícího života; zármutek nad minulostí tál v jeho duši jako jarní sníh – a podivno! – nikdy v něm nebyl tak hluboký a silný pocit vlasti.
…
Liza nepromluvila ani slova za sporu mezi Lavreckým a Panšinem, ale bedlivě je sledovala a všecka byla na straně Lavreckého. Politika ji zajímala velmi málo; ale sebevědomý tón světáckého úředníka (nikdy se ještě tak neprojevil) ji odpuzoval; jeho opovržení k Rusku ji uráželo. Lize ani na mysl nepřišlo, že je vlastenka; ale bylo jí příjemno s Rusy; ruský pochod myšlenek ji radoval. Bez okolků celé hodiny rozmlouvala se starostou matčina panství, když přijížděl do města, a rozmlouvala s ním jako se sobě rovným, bez jakékoliv panské shovívavosti. Lavreckij to všechno cítil: samotnému Panšinovi by byl neodporoval; mluvil jen kvůli Lize. Navzájem si nic neřekli, jen oči jejich se zřídka setkávaly; ale oba pochopili, že se těsně sešli tohoto večera, pochopili, že i milují i nemilují jedno a totéž. Jen v jednom se rozcházeli; ale Liza potají doufala přivésti ho k Bohu. Seděli vedle Marfy Timofejevny a zdálo se, že pozorují její hru; a také ji opravdu pozorovali – zatím každému z niich srdce rostlo v prsou, a nic jim neuniklo: pro ně zpíval slavík, i hvězdy hořely, a stromy tiše šeptaly, kolébány i snem, i něhou léta i teplem. Lavreckij se všecek oddával strhující ho vlně a radoval se; ale slovo nevyjádří toho, co se dálo v čisté duši dívčině: bylo to tajemství pro ni samu; nechť to zůstane i pro všechny tajemstvím. Nikdo neví, nikdo neviděl a nikdy neuvidí, jak povoláváno k životu a rozkvětu, nalévá se zraje zrno v lůně země.
…