Naše vojsko, Praha 1987
jh: 
…
King měl dvě možnosti: buď vyřídit celou perutí zadní tříčlenný roj heinkelů a teprve potom zaútočit na další, vedoucí roj – anebo udeřit na oba plynule – za sebou. Uvažoval. Kdyby se zdržoval likvidací jednoho roje, mohl přední roj heinkelů uniknout a bombardovat. Bombardování se podle směrnice mělo zabraňovat především. Rozhodl se pro druhou možnost také z toho důvodu: Tři hurricany na jednoho bombardéra jsou ve výhodě a rozhodně prvým úderem bombardéra přinejmenším poškodí. Mají velkou naději ho i zneškodnit. Druhá alternativa má výhodu i v tom, že stíhači využijí rychlosti i směru po prvém útoku a bez zdržení udeří rychle na přední roj. Věřil, že to musí vyjít.
"… všem falkonům, volá velitel. Zaútočíme všichni nejdříve na zadní roj banditů. Já půjdu se svým rojem na vedoucího. Douglasi, vy s vaší sekcí útočte na pravého heinkla. Harry a vy se svou čtyřkou se pusťte do levého. Bez ohledu na výsledek našeho prvého úderu budem všichni hned plynule pokračovat v druhém útoku na přední roj heinklů tím samým způsobem. Musíme je rozrazit a potom je doklepeme. Máme obrovskou šanci. Hodně štěstí a do toho!"
…
"No no, you must not. I must not – ne, ne, vy nesmíte, já nesmím," vyškubla se a tvrdě po něm šlehla očima.
Neomylně poznal, že je konec. Vzdal se.
Zklidnila se a tiše pronesla.
"Je mi líto."
Byl z ní celý vyjevený. Omlouvá se, za co? Co se to s ní děje? Jak tomu má rozumět? Přemlouvat jí nebude, ani by to nebylo nic platné, slovně by na to nestačil, ručně to už zkusil a pohořel. Rezignovaně zapadl do křesla.
Paní Dagmar si rovněž sedla. Pět minut vedli mezi sebou mlčenlivý dialog, který přerušil on jako prvý.
"I am sorry, very sorry, thank you," řekl, i když si uvědomil, že nevystihuje správně svůj názor nebo souhlas s tím, co se tu všechno dělo. Vždyť měl vztek, za ten se přece neomlouvá, neděkuje, ten se vyjadřuje jinak, ale neví, jak by to řekl, a tak pravil to, co uměl. Už to bylo venku a bylo to správné, neboť paní Singerová se na něho usmála a pronesla velmi mírně, téměř laskavě:
"Nic se nestalo, pane Kreneky. Ráda jsem se s vámi setkávala, ale prosím, věřte mi, vašemu přání nemohu vyhovět. Nutí mne k tomu okolnosti, které samozřejmě vy neznáte. Ale ujišťuji vás, že vás chápu, plně byste si zasloužil, po čem toužíte. Ráda bych se k vám chovala jinak, než činím. Vůbec k vám necítím odpor, ale opravdu více dělat nemohu."
Věděla, že on nemůže všechno dešifrovat, ale nenamáhala se jako vždy předtím, aby mu to znovu vysvětlila. Řekla pravdu a ulevila svému svědomí. To ji uspokojilo.
Krejnecký se cítil jako brankář, do kterého střílí najednou celé mužstvo tuctem míčů. Na jeden si sáhl, ostatní šly mimo. Seděl zklamán a už jenom hovořil sám se sebou. Kurnik šopa, taká fajna roba a je k ničemu …
…