poprvé vyšlo 1901
The First Men in the Moon, Fontana Books, W. Collins Sons & Co. Ltd., Glasgow 1960
Přeložila Dagmar Knittlová
Ilustroval Adolf Hoffmeister
jh: 
Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964
…
„Nu, žijete – velmi osaměle – totiž, žil jste. Ani jste se neoženil.“
„Nikdy jsem po tom netoužil. Ale proč…?“
„A nikdy jste nenabyl většího majetku, než jaký jste náhodou měl?“
„Ani po tom jsem nikdy netoužil.“
„Honil jste se jenom za poznáním?“
„Nu, jistá zvědavost je přirozená…“
„To si myslíte vy. V tom to právě vězí. Vy si myslíte, že všichni lidé chtějí jen a jen vědět. Vzpomínám si, jak jsem se vás kdysi ptal, proč podnikáte všechny ty výzkumné práce, a vy jste mi odpověděl, že se chcete stát členem Královské společnosti, vyrobit látku s názvem cavorit a podobně. Vy víte naprosto bezpečně, že kvůli tomu jste to nedělal, ale tenkrát vás moje otázka zaskočila a vy jste cítil, že musíte mít něco, co by vypadalo jako pohnutka. Ve skutečnosti jste prováděl výzkum proto, že jste musel. Jste prostě v tomto směru vyšinutý.“
„Možná že ano…“
„Takhle vyšinutý není ani jeden člověk z miliónu. Většina lidí chce – nu, ledacos, ale velmi málo jich chce poznání pro poznání. Já zrovna ne. Nu, a ti Selenité, to jsou sice zřejmě jacísi houževnatí, čiperní tvorové, ale jakpak víte, že se třeba i ten nejinteligentnější bude zajímat o nás nebo o náš svět? Já nevěřím, že by o existenci nějakého našeho světa vůbec věděli. V noci nikdy na povrch nevycházejí – také by zmrzli. Pravděpodobně vůbec žádné nebeské těleso kromě palčivého Slunce ještě neviděli. Jakpak mají vědět, že existuje ještě jiný svět? A co to pro ně znamená, jestliže to vědí? I když třeba zahlédli letmo pár hvězd nebo dokonce srpek Země, co z toho? Proč by se měly bytosti žijící uprostřed planety obtěžovat pozorováním takových věcí? Vždyť ani lidé by k tomu nebyli došli nebýt ročních období a plavby, proč by měli Měsíčňané…?“
…
„Méně specialisovaní administrátoři mi většinou, jak pozoruji, věnují neobyčejně živý zájem. Kdykoliv mě potkají, ustoupí z cesty, upřeně na mě hledí a kladou otázky, na něž odpovídá Fi-u. Chodívají sem a tam s družinou nosičů, sluhů, vyvolavačů, padákonošů a podobně – na ty skupinky je zvláštní podívaná. Odborníci mě většinou úplně přehlížejí, stejně jako přehlížejí i jeden druhého, nebo si mne povšimnou jenom proto, aby se jali halasně předvádět svou nevšední dovednost. Učenci jsou většinou uchváceni jakousi neproniknutelnou, strnulou samolibostí, z níž je může vyrušit pouze ten, kdo by popíral jejich učenost. Vodívají je droboučcí strážcové a sluhové a často i malí, čiperní tvorové, obvykle malé samičky – řekl bych, že jsou to jakési jejich manželky; ale někteří opravdovější vědci jsou vůbec příliš velcí, aby se mohli pohybovat, a ty přenášívají z místa na místo v jakési nosítkové vaničce coby roztřesený rosol vědomostí, jenž si získává můj ucitvý obdiv. Právě jsem jednoho minul cestou sem, kde se smím bavit s těmi elektrickými hračkami; měl ohromnou oholenou, třaslavou hlavu, lysou, pokrytou tenkou pokožkou a uvelebenou na groteskních nosítkách. Vpředu i vzadu kráčeli nosiči a podivní hlasatelé s trubkovitým obličejem roztrubovali jeho slávu.“
…