poprvé vyšlo 1933
Přeložil Pavel Eisner
jh: 
Vyšehrad, Praha 1950
…
Chytrá hlava Nazareta Čauše poznala ihned, že napříště je možná jen jediná politika – být ozbrojen proti každé provokaci, nevlézt do žádné pasti a proboha či pro ďasa být tuhým otomanským vlastencem. Jinak měl Nazaret Čauš stejně málo jako ostatní zeitunští Armeni v srdci nějakou nevraživost vůči Turecku, které bylo osudem jeho národa. Se zemí, na níž žijeme, se vzduchem, jejž dýcháme, se nelze svářit. Nepohrával si s dětinskými osvobozovacími sny, neboť konečně byla volba mezi říší sultánovou a říší carovou stejně těžká jako zbytečná. Zůstal zastáncem slov, jež kdysi mezi Armeny nabyla jisté proslulosti: „Raději v Turecku zhynout tělesně než v Rusku duševně.“ Třetí cesty nebylo.
…
Třeba však dobře rozlišovat mezi řeží a vyhnanstvím. Řež trvá čtyři, pět, v nejhorším případě sedm dní. Statečný muž najde vždy příležitost prodat draze svůj život, úkryty pro ženy a děti jsou rychle schystány, krvežíznivost zuřícího vojska se rychle vykouří, i nejzvířečtějšího četníka pojme potom hnus. Vláda ty řeže sice vždy sama uspořádala, nikdy však se k nim neznala. Vznikly z nepořádku a v něm zanikaly. Nepořádek však byl ještě nejlepší částí těchto ničemností – nejhorším osudem byla smrt. Něco jiného je vyhnanství, v němž si může blahopřát jen ten, kdo je z něho vyzvobozen smrtí, i nejkrutější. Vyhnání nepomine jako zemětřesení, které vždy ještě ušetří části lidí a domů. Vyhnanství potrvá tak dlouho, až poslední rodák bude zbit mečem, zemře hlady na silnici, žízní na poušti, až podlehne choleře a skvrnitému tyfu. Tentokrát nevládne nezřízená vůle a vybičované opojení krve, nýbrž něco daleko strašnějšího – pořádek.
…
Den minul pro Yoghonoluk celkem obstojně, obstojněji než takové dny míjely ve většině armenských měst a vsí. Ne víc než dva muži, kteří se při domovní prohlídce vzepřeli, byli zabiti, a jen dvě mladé ženy byly četníky znásilněny.
…
Lékař a kněz procházeli řadami obou nemocničních míst. Altuni pronášel o každém ortel života či smrti. Jen v případě zjevně beznadějných se ihned rozhodoval. Zde bylo lze krátit utrpení o den či dva. Shledal-li však na tváři, v tepu ještě stopu budoucnosti, začal o nemocného zápasit, zejména šlo-li o mladší lidi. Kněz, zdálo se, byl méně soucitný než lékař. Pro něho měl člověk život pozemský i věčný. První byl, dokud člověk žil, neméně důležitý než druhý. Kdo ho však pozbyl přirozenou cestou, nepozbyl mnoho, ba měl se dokonce pokládat za blaženého, že nebyl pekelným úlekem vraždy poškozen na své věčné duši. Tak přemýšlel kněz v hloubi srdce. — Lékař věřil jen v tento život a žádný jiný. Kdo ztratil tento život, neztratil po jeho soudu pranic. Toto pranic bylo zároveň všechno. Nikdo nemohl ztratit nic jiného než toto obecné Nic.
…
Oskanian seděl vedle zádumčivé dívky, jež byla dost hezká. Hlasatel dobrovolné smrti se sám divil, že tři okamžiky před nejvznešenějším rozhodnutím, jehož je člověk schopen, může blízkost ženského těla tak příjemně oživovat.
…