Poprvé vyšlo 1826
Přeložil Vladimír Henzl
Ilustroval Jaromír Vraštil
jh: 
Albatros, Praha 1991
…
„Dejte mu ještě jednu, ať se netrápí!“ křičel Duncan a s hrůzou se odvrátil. Nechtěl se už dívat na svého bližního, který se octl v tak strašném postavení.
„Ani zrnko prachu!“ bezcitně zvolal Sokolí oko. „Stejně bude za chvíli po něm a my nemáme střelného prachu nazbyt. Boje s Indiány trvají někdy i několik dní. Jde o naše skalpy. A Stvořitel nás obdařil touhou udržet si kůži na hlavě.“
Proti tomuto přísnému a nevyvratitelnému názoru, který navíc právě nyní tak jasně potvrzovalo vychytralé počínání nepřítele, nebylo odvolání. V tu chvíli znovu umlkl křik v lese, přestalo se střílet a oči všech se upíraly na nešťastníka, který se beznadějně houpal mezi nebem a zemí. Jeho tělo se kývalo podle nárazu větru. Přestože Hurón ani jedinkrát nezasténal, chvílemi se pln vzteku podíval na své nepřátele. I zdálky bylo vidět v jeho obličeji smrtelnou úzkost. Třikrát ze samého soucitu zvedl zvěd ručnici, třikrát ji však zase sklonil — rozvaha zvítězila nad soucitem. Konečně se jedna Hurónova ruka pustila větve a unaveně poklesla. Snažil se ze všech sil a marně znovu se chytit. Na chvíli bylo vidět, jak sahá zoufale do prázdna. Sokolí oko bleskurychle vystřelil. Nešťastná oběť se zachvěla, ruce a nohy se skrčily, hlava klesla na prsa a tělo sletělo do vody jako kus olova. Řeka, která se ani na chvíli nezastavila, se nad nešťastným Hurónem navždy zavřela.
Po tomto důležitém úspěchu se neozval vítězný jásot. Mohykáni se dívali jeden na druhého v němé hrůze. Z lesa vyrazil výkřik a znovu nastalo ticho. Sokolí oko, který jediný v té chvíli správně ocenil situaci, sám nedovedl ukrýt podiv nad svou vlastní chvilkovou slabostí, a dokonce jej dal i hlasitě najevo.
…