poprvé vyšlo v Paříži 1965
Přeložil Erich Sojka
Argo, Praha 2007
…
Zašel trochu hlouběji do křoví, kde se otvíraly výklenky, loubí, zatemněná shora lístkovím a větvemi smrků, ponořil jsem zrak do změti listí, halouzek, jasných skvrn, zhutnění, rozzevů, náporů, šikmin, úhybů, zaoblin, čert ví čeho ještě, do skvrnatého prostoru, který dotíral a uhýbal, utichal, narůstal, copak já vím co, trhal se rozvíral… ztracený a zlitý potem, cítil jsem zdola zem, černou a holou. Tam mezi haluzkami něco tkvělo — něco trčelo, něco jiného a cizího, i když nezřetelného… a to si prohlížel i můj spoluchodec.
„Vrabec.“
„Ehm.“
Byl to vrabec. Vrabec visel na drátě. Pověšený. Se zakloněnou hlavičkou a rozevřeným zobáčkem. Visel na kousku tenkého drátu zaháknutého za větev.
Zvláštní. Pověšený pták. Pověšený vrabec. Ta excentričnost zde křičela hlasem velikým a svědčila o lidské ruce, která se vedrala do houští — ale kdo? Kdo ho pověsil, proč, jaký důvod k tomu mohl mít?…
…
Aha, Ludvík byl v koupelně, ona byla v pokoji sama, já se začnu dobývat, ona neotevírá — možná, že tuší, že jsem to já, možná, že netuší — buď jak buď ví, že ať se do dveří dobývá kdokoli, dobývá se k ní. Neotvírá, je vyděšena. A teď lže, že to bušila ona! Ó, štěstí, triumf, moje lež se dobušila k její lži a oba jsme splynuli ve lži a já jsem vrůstal svou lží do její lži!
…
Byla to past z ničeho, hloupá past… Přede mnou se objevily dva nevelké kameny, jeden vpravo, druhý vlevo, a kousek dále vlevo prosvítala kávová skvrna půdy nakypřené mravenci, ještě dále vlevo byl slušně velký kořen, černý, shnilý — všechno v jedné čáře, utajeno ve slunci, zapadlé v jasu, ukryto ve světle — už jsem chtěl mezi oněmi kameny projít, ale v posledním okamžiku jsem trošku odbočil, chtěje projít mezi kamenem a nakypřenou půdou, bylo to minimální odbočení, o kapánek, mohl jsem jít tak i onak… ale i tak nebyl k té malé odchylce důvod, a to, zdá se, mne zmátlo… znovu tedy trošku odbočuji, abych prošel, kudy jsem zpočátku chtěl, mezi kameny, ale to už jsem zaznamenal určitou nesnáz, och, jen minimální, která vznikla tím, že po tom dvojím odbočení nabyl můj úmysl projít mezi kameny charakteru rozhodnutí, drobného samozřejmě, ale přece jen rozhodnutí. A to nebylo zdůvodnitelné, neboť dokonalá neutrálnost oněch věcí v trávě neopravňovala k rozhodování, jaký je v tom rozdíl projít tudy nebo tamtudy, ostatně dolina, uspaná lesy, strnulá byla jak leklá ryba nebo mzukot mouchy, omámená, balzamovaná. Klid. Ponoření, zahledění, zaposlouchání. Rozhoduji se tedy projít mezi kameny… ale za těch pár vteřin, které uplynuly, se rozhodnutí stalo ještě víc rozhodnutím, ale jak se rozhodnout, vždyť je to jedno… znovu jsem se tedy zastavil. A celý vzteklý, znovu vysunuju nohu, chtěje projít, jak jsem původně chtěl, mezi kamenem a zemí, ale vidím, že jestliže projdu mezi kamenem a zemí po tom trojím startu, nebude to už obyčejné projití, nýbrž něco závažnějšího… volím tedy cestu mezi kořenem a zemí… ale tu si uvědomuju, že to by bylo, jako kdybych dostal strach, chci tedy znovu projít mezi kamenem a zemí, ale, u všech čertů, co se děje, co je, přece tu nebudu stát na rovné cestě, co to má znamenat, copak bojuju s příznaky, pro Boha svatého!… Co to znamená? Co to znamená? Sladký, slunečně horký spánek padl na byliny, květy, hory, ani stéblo se nezachvělo. Já jsem se nehýbal. Stál jsem. Ale mé stání bylo stále pošetilejší, ba až nenormální, neměl jsem právo stát, to NENÍ MOŽNÉ, MUSÍM JÍT… ale stál jsem.
…