El coronel no tiene quien le escriba, poprvé vyšlo 1961
Přeložila Hana Posseltová
jh: 
Odeon, Praha 2006
…
„Moje manželka se nechává poroučet a ptá se, jestli byste k nám nezašel na kafe, pane doktore,“ řekl mu plukovník.
Byl to mladý lékař s lebkou pokrytou nalakovanými kučerami. V dokonalosti jeho zubů bylo něco až neuvěřitelného. Vyptal se na zdraví astmatičky. Plukovník ho podrobně informoval a nepřestával přitom sledovat pohyby poštmistra, který roztřiďoval dopisy do jednotlivých přihrádek. Lhostejnost, s jakou to konal, přiváděla plukovníka k zoufalství.
Lékař přijal poštu zároveň se svazkem novin. Vědecké propagační bulletiny odložil stranou. Pak letmo přečetl osobní dopisy. Poštmistr mezitím rozdal poštu přítomným adresátům. Plukovník se díval na přihrádku, která mu podle abecedy náležela. Letecký dopis s modrým okrajem zvýšil napětí jeho nervů.
Lékař rozlomil pečeť na novinách. Přehlížel nejdůležitější zprávy, zatímco plukovník s pohledem upřeným na svou přihrádku doufal, že se poštmistr před ní zastaví. Ale neudělal to. Lékař přerušil četbu novin. Podíval se na plukovníka.
„Pojďme,“ řekl.
Poštmistr nezvedl hlavu.
„Pro plukovníka nic,“ řekl.
Plukovník se cítil zahanben.
„Nic jsem nečekal,“ zalhal. Upřel na lékaře svůj dokonale dětský pohled. „Mně nemá kdo psát.“
…