Československý spisovatel, Praha 1969
jh: 
...
Dívka na mě ještě jednou upřela černé zorničky, usmála se jako na omluvu a pokrčila rameny, vstala a lehce přeskočila k plavčíkovi. V té chvíli se to asi rozhodlo definitivně. Ten pohyb, když přeskakovala z loďky do loďky, když na okamžik dala od sebe štíhlé nohy, jako by mě zvala do své komůrky všech slastí, ten tajemný úsměv tajemných očí z bakelitu. Věděl jsem už, jak to skončí. Proti tomu se už nedalo nic dělat. Taky jsem proti tomu něco dělat neměl v úmyslu. Vašek Nevašek.
…
„Ahoj, Věro.“
Ticho. Nerad jsem vraždil. Po dlouhé pauze zaznělo slaboučké, o pomoc prosící:
„Neřekneš mi nic, Kájo?“
„Ne.“
Zase ticho.
„Co jsem ti udělala?“
Dostavil se slabý, přesto nepříjemný pocit, že jsem svině. Za ta léta jsem si na něj ale už tak zvykl, že jsem se přidržel starého pravidla o chirurgickém řezu.
„Nic jsi mi neudělala, ale už mi nevolej.“
…