Svoboda, Praha 1946
viz také Jan Horák, Michal Pěchouček: Citový komediant
…
Na dvůr pod oknem naší cely vbíhají ženy k ranní půlhodince. Vylézám na stůl a dívám se mřížemi dolů. Snad mě zahlédnou. Zahlédly. A zvedají pěst na pozdrav. Opětuji. Dole na dvoře je dnes živo, docela jinak, radostněji živo, než jiné dny. Dozorkyně nic nevidí nebo dokonce nechce vidět. A i to už patří k letošní májové přehlídce.
Teď naše půlhodinka. Předcvičuji. Je První máj, hoši, začneme dnes jinak, ať se stráže třeba diví. První cvik, ráz, dva, ráz, dva, údery kladivem. A druhý cvik: kosení. Kladivo a kosa. Při troše fantasie snad soudruzi pochopí. Kladivo a srp. Dívám se kolem. Usmívají se a opakují cviky s vervou. Pochopili. Tak, hoši, to je náš májový tábor, a tahle pantomima – to je náš májový slib, že, třeba na smrt jdoucí, věrni zůstaneme.
...
Uprostřed stanného práva zavezl mě komisař do Braníka. Krásný červen voněl lipami a pozdními květy akátů. Nedělní večer. Silnice ke konečné stanici tramvají nestačila překotnému proudění lidí vracejících se z výletu. Byli hluční, veselí, blaženě unavení, zobjímaní sluncem a vodou i pažemi svých milých – jen smrt, jen smrt stále obcházející a mířící i mezi ne jsi na jejich tvářích neviděl. Hemžili se, skotačiví a milí jako králíci. Jako králíci! Sáhni mezi ně a vytáhni jednoho pro své ochutnání – stáhnou se do koutku, ale za okamžik už se hemží dál se svými starostmi, se svými radostmi, s celou chutí k životu.
Byl jsem náhle přesazen z obezděného světa vězení do tohoto strhujícího proudu a chutnal jsem z počátku trpce jeho sladkou blaženost.
Ne právem, ne právem.
To byl život, který jsem tu viděl, to, z čeho jsem přicházel i toto zde, úhrnem, život pod strašlivým tlakem, ale nezničitelný, ubíjený v jednom a ve stu rostoucí, život, který je silnější smrti. A to že má být trpké?
…