Československý spisovatel, Praha 1964
jh: 
…
„Poslyš, Rudo, teď jsme nějak vzácní, o jiném než o nás se teď doma nemluví. Hajného pochovají, s tím bude konec – ale s námi, s námi mají teď jinou starost.“
„To bych řekl! A píše se o nás v novinách –“
„V novinách! A honí nás, to máme jisté.“
„Já bych to nikomu neradil. Mohlo by je to mrzet, pro ledaskoho by to mohlo špatně dopadnout.“
Vašek si představuje své jméno tištěné v novinách. Hoho, celá vesnice otevře úžasem hubu. Jen koukej, světe: Václav Kala a Rudolf Aksamit! Tak je to tedy. Tu ucítil, jak jeho osudu nevšedně přirůstá: Vašku, vždyť ty jsi se sám doposud neznal, ani jsi nevěděl, koho v sobě nosíš!
„Rudo! S námi, Rudo, je to teď jinačí, než bývalo. Jinak, než u těch ostatních; to není jen tak.“
„Bah,“ vece Ruda, „to se ani nedá srovnávat.“
…
Vaškova mysl se vydala po proudu na vlnách nepokoje. Chabě ucpanou puklinou, která se v něm rozevřela po nedokonaném smíchu, mu do odpoutaného člunu myšlenek zatékalo a jeho nohy smáčel divný chlad.
Co to v tom je, studilo ho toto snění, že od té první chvíle, jak to začalo, musíme pořád a pořád utíkat? Schovej se, jednou že je zle, podruhé zas, že se bojíš. Utíkej, aby tě nebylo vidět, utíkej, abys nebyl nikde k nalezení, utíkej jako v jednom kole od začátku až do konce. Achach, vypadá to, že konec toho všeho bude, až už nebudeme moci dále utíkat.
…