Atlantis, Brno 1991
jh: 
…
Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do sokroumí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není, ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, teď je už pozdě, věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a soukromou, to je moje vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.
…
Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se tak chováš." "Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš." "No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."
…