Plateforme, Flammarion, Paris 2001
Přeložil Alan Beguivin
jh: 
Garamond, Praha 2008
…
"Jako bych měl místo mozku hovno.." řekl jsem s rozčarovaným úsměvem. "Ale možná jsem byl na vernisáži."
"Na vernisáži?" trpělivě vyčkával s prsty několik centimetrů nad klávesnicí.
"Ano, dělám na ministerstvu kultury. Připravuji podklady pro financování výstav, někdy představení."
"Představení?"
"Představení… současného tance…" Cítil jsem se dočista zoufalý, fackovala mě hanba.
"Takže kulturní činnost."
"Ano, tak… Tak by se to dalo říct." Díval se na mne přívětivě, ale vážně. O existenci kulturního sektoru věděl sice mlhavě, ale přece. Ve své práci se musel stýkat s nejrůznějšími lidmi; žádná společenská oblast mu nemohla být úplně cizí. Četnictvo je humanismus.
…
Posbíral jsem pár informačních brožur a šel si je číst do pokoje. Stále jsem neměl chuť večeřet s ostatními. Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.
…
Pochybovačně sešpulila ústa a neodpověděla. V každém případě bych nejlépe udělal, kdybych ji vyzval k tanci. Vypil jsem další whisky, opřel se na lavičce a zhluboka se nadechl.
Když jsem se vzbudil, byl sál téměř prázdný.
…
V renneské pobočce Kuoni zůstala rok a osvědčila se jako velmi dobrá prodejkyně. "Není to nic těžkého," řekla, "stačilo nechat klienty trochu mluvit, zajímat se o ně. Lidi, co se zajímají o druhé, jsou vlastně velmi vzácní."
…
"Vlastně jsi normální, nepodobáš se tak zápaďačkám. Organizované SM se svými pravidly může oslovit jen vzdělané, mozkově založené lidi, které sex už úplně přestal přitahovat. Všem ostatním zbývá jediná možnost: porno, profesionálky, a pokud chtějí skutečný sex, země třetího světa."
…
"Nemohla bych," řekla, "neměla bych sílu vystřelit." – "I kdybys byla v ohrožení života?" Zavrtěla hlavou. "Ne…" opakovala, "nejde to." Netlačil jsem na ni. "Jako malá," řekla mi později, "jsem nebyla schopná zabít ani kuře." Po pravdě řečeno já taky ne; ale zabít člověka mi připadalo daleko snazší.
…
"Jseš si jistý, že to chceš?" zeptala se. "Víš určitě, že se ti nebude stýskat po Francii?"
"Ne, po ničem se mi stýskat nebude."
"Není tu povyražení, kam jít za kulturou."
Uvědomoval jsem si to; pokud jsem měl příležitost o tom přemýšlet, kultura mi připadala jako nezbytná kompenzace neštěstí našich životů. Dalo by se možná představovat si kulturu jiného řádu, spjatou s oslavou a lyrismem, která by se rozvíjela uprostřed štěstí; nebyl jsem si tím jistý a taková dost teoretická úvaha pro mne zjevně už nemohla mít význam.
…