Jiří Krechler – bookman, Praha 2007
Přeložili Jiřina Zachová a Jan Novák
jh: 
…
Rodiče věděli, že kdybych skutečně věřil v Boha a každý večer se k němu modlil, určitě bych se tím ve škole pochlubil, a nejen to, já byl klidně schopný se o takové zásadní věci hádat s učitelkou, a tak mě k náboženství raději nevedli. Byl jsem ještě příliš malý na to, abych si bez řečí nasadil masku ateismu, a tak čekali, až vyzraju, že ze mě pak konečně vychovají funkčního pokrytce a za odměnu mě propašují zpátky do kostela, kde mi Bůh to pokřivení charakteru bohatě vynahradí, jenže k tomu nikdy nedošlo a já jsem se pak už nikdy v životě nemodlil.
…
Později mi to rozmlácené okno vyjeví další podivnost. Časem si totiž uvědomím, že ani já, ani mí vesničtí kámošové se už nikdy o kramli a rozbitém okně nezmíníme. Hned za týden jedem zpátky k babičce a já zase s klukama v trojici celé hodiny courám po vesnici a o největší události, co se nám kdy stala, už nikdy nepadne jediné slovo, navzdory tomu, že já teď na vesnici skoro o ničem jiném nepřemýšlím a strašně se mi o ní chce kecat, a navzdory tomu, že kluky určitě taky svrbí jazyk, ale stejně o té věci nikdo z nás ani nešpitne. A tak se dozvídám, že mlčením se dá přecházet úplně všechno i mezi lidmi, kteří jsou si jinak blízcí.
…
"Počkej, soudruhu, já snad ten telefon dostanu nebo jak?"
"No, dokavaď odmítáš hrát podle stejnejch pravidel jako každej jinej, tak ne."
"Jakejch pravidel?"
"Podívej se, já vím, že seš vytrvalec, ale tohle už trvá moc dlouho i na mě. Tady už nejde o peníze, tohle je otázka spravedlnosti. Něco ukápnout musíš, soudruhu, protože jinak by to bylo nespravedlivý vůči těm, co cálujou. Ale po tolika letech to můžeme vyřídit symbolicky. Davaj symbolickou stovku a zejtra v sedum na to u tebe kluci vletěj."
Strýc se pomalu otočil a chvíli zíral na bílou podšívku, čouhající z tmavého boku saka, než položil carovi naléhavou otázku. "Promiň, soudruhu, ale jak je možný se dobrat jakýkoliv spravedlnosti v systému, kterej je ze svý podstaty nespravedlivej?"
…