Torst, Praha 2008
jh: 
…
"Já nemám nic proti této republice," bylo slyšet Maxmiliána. "Pouze mi vadí, že i její znak odporuje těm nejzákladnějším pravidlům heraldiky."
"Čeho?" zeptal se úředník.
"Heraldiky," opakoval Maxmilián. "To je nauka o sestavování erbů, státních znaků a symbolů."
"A v čem náš státní znak odporuje té heraldice, nebo jak se to jmenuje?"
"Jak je všeobecně známo, český lev nemůže mít na prsou slovenský znak. Protože uprostřed erbu je vždy jen znak vládnoucí dynastie."
"Vládnoucí dynastie?"
"Ano, vládnoucí dynastie."
"Ale my dnes nemáme vládnoucí dynastii, pane ženichu. My máme dnes vládu lidu, jestli jste si nevšiml."
"Ovšem, právě o to jde."
…
Vešel po schodech nahoru, a zatímco prohledával byt, překvapil ho z kuchyně vycházející cukrář pan Svoboda. V první chvíli se zloděj lekl, ale udivilo ho, že ho cukrář pozdravil, obešel ho, zašel na záchod, a aniž by zavřel dveře, se vymočil. Potom odešel do koupelny, umyl si pečlivě ruce, znovu ho obešel, znovu mu kývl na pozdrav a šel zpátky do kuchyně. To zloděje zarazilo, a protože se obával, jak sám řekl, že zde není něco úplně v pořádku, šel za panem Svobodou. Bál se, že na něj zavolá policii. Zatímco zloděj bleskurychle zvažoval, co má dělat, vyšel cukrář potřetí a zeptal se ho, zdali už něco jedl a zdali si nechce vzít něco menšího k snědku. Ještě se prý omluvil, že prý má jenom sýry od té doby, co je žena pryč, nestihl nakoupit žádné salámy ani nic jiného k snídani. To prý zloděje netolik překvapilo, že se sám zeptal cukráře, jak to, že se ho nebojí.
"Proč bych se tě měl bát," odvětil cukrář, "všichni jsme jenom bratři v utrpení, ty zloděj, já cukrář. Slunce svítí na všechny stejně…"
…
"Ovšem, jsme si všichni rovni," řekl doktor a usmál se, "je to i v ústavě." Dodal po chvíli.
"Á jak nevhodné, bratře doktore, jak nevhodné," řekl cukrář.
"Co je nevhodné, pane Svobodo?" zeptal se doktor.
"Nevhodné je nevhodné, to je nevhodné. Být ironický, sarkastický a citovát cár papíru místo pohledu do lidských duší, bratře."
"Ach tak," řekl doktor, "ach tak," opakoval, "omlouvám se, jestli jsem se vás dotknul."
"Bratře doktore, čeká tě dlouhá cesta, dlouhá cesta…, dotknout se přece můžeme jenom sami sebe, nikoho druhého či třetího či sedmého či jedenáctého či třináctého či sedmnáctého…"
…
"Co jsi ochotná udělat pro to, aby se Josefovi dařilo alespoň o trochu líp, Květo?"
"Cokoliv," řekla, aniž by přisuzovala jeho slovům nějaký význam. "Cokoliv, přece cokoliv."
"Mluvím vážně," řekl. "Já teď mluvím vážně," zopakoval. Nejprve se ohlédla přes rameno, pak se otočila, do tváře se jí nahrnula krev a nejistě řekla:
"Hynku, ja ale nemám žádné peníze. Vždyť my sotva vystačíme."
"Tím bys mě urazila," odpověděl. "Tím bys mě opravdu urazila, protože to jsem pochopitelně nemyslel."
"Probůh, já si nemyslím, že bys je chtěl pro sebe," řekla Květa a pokračovala: "Myslela jsem, že bys je potřeboval na úplatek…"
"Čeho si na sobě nejvíc vážíš?" zeptal se Hynek.
"Nevím," odpověděla Květa.
"Tak čeho?"
"No, to vážně nevím Hynku," řekla.
"A byla bys mu ochotná pomoci?" zeptal se znovu.
"No samozřejmě," odpověděla.
"Květo, já mu pomůžu, já se o to pokusím, ale chci po tobě jedno, chci aby ses nad tím vším zamyslela."
"Ale prosím tě," odsekla Květa, "já se nad tím zamýšlím pořád. Vždyť já nic jiného nedělám, než že nad tím pořád přemýšlím."
"Takhle ne, Květuško, takhle ne," řekl Hynek, "Chci po tobě jenom tolik, abys sama pochopila, co to je."
"Co tím myslíš?" řekla Květa naštvaně.
"Chci, aby ses za mnou příští týden zastavila, abych se mohl přesvědčit, že jsi o tom přemýšlela."
…
"To je jednoduchý, Álí," řekl Josef, "on mi dal to, co jsem s tebou nikdy nemohl zažít. On mi to všechno vynahradil. To víš, když já přišel z kriminálu, byla jsi už skoro hotová ženská."
"Opravdu?" přemýšlela Alice nahlas, "to mě nidky nenapadlo, táto. Vždyť kolik mi mohlo být? Deset, jedenáct?"
"To je jedno," mával nad tím Josef rukou. "To je úplně jedno. Důležitý bylo to, že jsi už byla skoro úplně dospělá, víš. To mě mrzí. To, že jsem s tebou nemohl bejt víc, když jsi byla malinká. To je jen moje chyba. Když má člověk dítě, tak má držet hubu a krok." Na to mu Alice oponovala s tím, že si ho za tu odvahu a statečnost vždy vážila a že na něj byla hrdá. "Hrdost," opakoval Josef, "hrdost? A k čemu, holčičko?"
…
"Co to je," vykoktal prý pan Verner, "a co tady děláte, chlape?" A ten muž se jenom pořád omlouvá a říká: "Já jsem zloděj, pane Verner. Já jsem vás přišel vykrást a moc se omlouvám, že jsem vás vzbudil, ale tohle už je asi třetí kolona těch tanků a já vás radší vzbudil, víte, protože tohleto vypadá, že je buď válka, anebo že nás Rusové přepadli. Já jsem zas všechno, co jsem vzal, vrátil a nechal jsem to vedle na stole a teď už jdu a vy si radši zavolejte svejm rodičům a ženě, teda nezlobte se, že to vím, ale vedle máte vystavený moc hezký rodinný fotografie, no a taky jsem viděl, že máte v předsíni telefon, a tak jim zavolejte, protože jestli je tohle válka nebo okupace… No já mizím a ještě jednou se moc omlouvám, ale s tímhle jsem já dovopravdy nepočítal."
…
"Dáte si kávu?" zeptal se Antonín.
"Kdybych pil alkohol, dal bych si panáka, ale takhle káva musí stačit."
"Nepijete vůbec?" zeptal se Antonín.
"Ale normálně piju, ale dneska ne."
"Proč?"
"Dneska je přece půst."
"To mě nenapadlo, tak to mě nenapadlo… Víte, všichni si myslí, že Bůh nosí jejich dres. Já jako fanda Sparty bych nesnesl pomyšlení, že je Bůh třeba, třeba… slávista. Když jsem ještě věřil, měl jsem za to, že Bůh je katolík. Nepřipadalo mi to nijak divné. Ale když jsem se dozvěděl to, co jsem vám řekl, přestal jsem věřit. To nalomilo mou víru."
"Hlavní prací ďábla je přece zlomit naši víru," řekl bratránek.
"Ale ovšem, jenže já jsem si myslel, s tím, co jsem přečetl z Ignáce z Loyoly, že ďábel chodí přestrojen za věci svůdné a příjemné. Za ty věci a za ty situace, kdy nás ani nenapadne přemýšlet o Bohu. A rovnou vám říkám, nechoďte na mne s Knihou Job."
…