Revolver Revue, Praha 2008
jh: 
…
V těch divokých časech, když máma kočovala nábytkem po bytě, zdrhal táta do lesů a hospod. V šedesátem osmém chtěl dokonce utéct až za hranici, ale nakonec si to kvůli rodině rozmyslel. Občas toho pak zalitoval a říkal si, že kdyby nás neměl, mohl provandrovat celý svět. Já jsem z něj tu hořkost cítil, hodně jsem si ji bral a už jako dítě jsem si umiňoval, že si dám pozor, abych ji v sobě jednou taky neměl. Aby mě netížilo svědomí, že jsem nestačil vyvést všechno, co se vyvést dá.
…
Chlupecký zaměřil na zajatce fotoaparát. Chlap v tričku se pod ním přikrčil, jako by se bál, že mu skleněné oko objektivu může nějak ublížit, a já měl najednou pocit, že se zatvářil jako jeho prezident v záběru před popravou. Pak se mu zablesklo před očima; nepatrně sebou škubl a bylo po všem, motorek automaticky převinul film. Chlap se narovnal a šel se zas posadit, zaživa zvěčnělý v potupné situaci. A já to viděl, viděl jsem jeho reakci a poprvé jsem si uvědomil tu nenápadnou podobnost v účinku fotoaparátu a střelné zbraně, dvou vynálezů schopných všechno, nač se zaměří, odpravovat na věčnost. U zbraně mě to nepřekvapilo, ale ten otisk palce smrti ve fotografickém obraze mi připadal zvláštní, protože jsem mu nikdy dřív nevěnoval pozornost.
…
Pokoj byl plný švábů. Celá ubytovna byla plná švábů. Ale užíval jsem si rozkoš soukromí. Opíjel jsem se představou první klidné noci po víc jak čtrnácti dnech trmácení, opíjel jsem se pohledem na zamčené dveře a čtyři stěny, které budou po tuto noc jen a jen mým teritoriem. Byl jsem sám! Musel jsem přejet celý kontinent, abych zjistil, že je příjemné, když nemusím spát v místnosti se spoustou cizích lidí! Abych si mohl užít pocit, že je dobře zamčeno a nikdo mě nemůže vyrušit, ani slovem, ani zakašláním, ani milostným vzdycháním, ani podezřelým pozváním na kaši! Musel jsem se uvrhnout do téhle příšerné končiny, abych docenil, jak je příjemné si lehnout a klidně ležet. Na film to asi nevydá, ale objev to rozhodně je.
…
Co ale potom dělat, když chceme a potřebujeme uchovat památku předků, abychom věděli, nač máme navázat a k čemu se hlásit, a zároveň cítíme, že tohle počínání může připadat našim zesnulým pradědům jako nečisté? Vypadá to, že obrozenecká idea, přenesená mimo břehy západní racionality, způsobuje ve zdejších podmínkách nečekané problémy: současně ušlechtilý záměr i překročení tabu.
…
"Hlupák to je," souhlasila jiná žena. "Ale jde po svých. Týden jen pije, ani sousto nesní – a odejde po svých. Je to přeci jen pašák. Takoví chlapi jsou jen u nás v Rusku… No řekni," obrátila se na mně, "dokázal by tohle někdo u vás, v Čechách?"
…
Anžela psala, že byla pár týdnů v nemocnici, prý vysoký tlak a nebezpečí pro její oči. Potom se podivila, že si tak zaměstnaný člověk, jako jsem já, našel čas, aby napsal tak dlouhý dopis a rovnou začala srovnávat mé myšlenky se sebemsrkačskými výlevy spisovatele Tolstého, blouznivého pesimisty, hořekujícího v dopisech přátelům, že je jen ubohý papírokaz, naprosto neužitečný, bez víry v přátelství, lásku a krásu, mravně nezralý, nevzdělaný, předrážděný, nudný, neskormný, stydlivý jak dítě, bezcharakterní, líný, ješitný, bez cíle marnící svůj život. Pod tyhle citace z nechutných nářků zakomplexovaného génia Anžela připsala:
Jen se podívej! Jaké sebetrýznění a sebeponižování! A jaký člověk to píše! Samotný Tolstoj! (Promiň, já ho tu opěvuju, a ty ho možná ani neznáš; ale to není možné, abys ho neznal, určitě znáš!) Tak tyhle úryvky jsem si z Tolstého vypsala, když mi bylo 18 let. Našla jsem v nich tehdy svou podobu, svůj portrét, svoji ohyzdnost.
Ty píšeš moc krásnými, zamýšlivými slovy, která se podle mého mínění mohou dotknout každého citlivého člověka. Klidně by se mohla stát epigrafem tvé cestopisné knihy. Snažíš se mi tvrdit, že nejsi učenec, ale ty jsi nejen učenec, jsi také filozof. Konec tvého dopisu byl moc krásný, dojal mě, až jsem se rozplakala. To bych ti snad ani neměla říkat.
…
K Jelenině nelibosti začal během naší návštěvy znovu přetřásat loňské šamanské divadlo a díky němu jsem se nakonec dověděl, jak to proběhlo. Šaman se na scéně probubnoval do hlubokého transu, pak chodil mezi obecenstvem, všelijak na lidi mumlal a sahal na ně. Diváci to snášeli špatně a někteří dokonce začali šamana odstrkovat. Šamanovi pomocníci se polekali a volali na lidi, ať toho nechají, protože šaman je teď pod vlivem duchů, a pokud by ho diváci rozzlobili, mohl by jim nechtě nějak magicky ublížit. Pár diváků pak ze sálu odešlo.
"Příšerné," vzdychla Jelena a zavrtěla hlavou. "Nedomysleli to…"
Muselo to být příšerné. Vlastně jsem už ani nelitoval, že jsem to neviděl. Chudáci diváci se nechali nalákat a přišli se do divadla podívat na opravdového šamana, jenže v divadle jim najednou začalo vadit, že ten šaman je opravdový, a začali vyžadovat, aby divadlo bylo zas jen divadlem. Opět tu došlo ke smísení prostorů různého stupně posvátnosti, jako když se součástí muzea stala kaple, a zase z toho byl jen zmatek a nepříjemnost.
…
Mám si myslet, že jsem přišel o zuby v důsledku náhodného spolupůsobení fyzikálních zákonů, nebo je to trest za mé hříchy, který mě tu čekal? Má ta událost dobrý smysl, nebo je v podstatě nesmyslná? Vypadá to, že se tyhle dvě možnosti navzájem vylučují. Anebo je takový pohled na realitu zbytečně vyhrocený a mám se spíš klonit k názoru, že by mohly platit obě ty možnosti? Přírodověda, kterou jsem studoval, mě učila si myslet, že veškeré události světa jsou mechanicky spojeny do smysluprostých kauzálních řetězců, často bohužel pozorovaných nevyléčitelně naivním a pověrčivým lidským pohledem, vždycky ochotně přeceňujícím všecko, co je jen trochu nápadnou shodou náhod. Dneska se tatáž přírodověda začíná klonit k názoru, že je případnější vidět události spíš jako plodnice prapodivných hub, jejichž vláknité podhoubí se rozpíná a kříží těžko postižitelným způsobem pod povrchem země. Nevím vždycky přesně, jak spolu ty plodnice souvisí, nedokážeme nahlédnout celek podhoubí, máme kusé informace o četnosti a povaze spojení různých vláken a někdy ani přesně nevíme, která z těch spojení jsme sami vytvořili. Interpretace toho, co se nám jeví, a hledání možností, jak uchopit celek tak tajnosnubnému vesmíru, jako je náš, způsobuje pak, že se básník a fyzik občas ocitají podezřele blízko sebe a začíná být znovu zřejmé, že věda a poezie jsou sestry rodné. Problémem ovšem zůstává adekvátnost a přesnost poetického pohledu, což ho v mnoha ohledech diskvalifikuje. Dobrá poezie má být především přesná, jak se ale taková přesnost pozná? Uměl bych to vůbec někomu vysvětlit?
…
Očekávání velkých změn bývá příčinou trestuhodného podceňování těch malých, říkal jsem si, velká změna je beztak něco jako létající talíř, tisíckrát vyfocený neidentifikovatelný objekt, naprosto nevídaný, a proto zvláště houfně spatřovaný symbol tajemství. Všednost fotografií UFO je právě tak do očí bijící jako všednost okázalých gest.
…
Afoňka mi pak vyprávěl tuhle historku: Tři sakkyryrští kluci našli vlčí noru, vybrali z ní vlčata, přeřezali jim šlachy na nohách a vrátili je zpátky. Chtěli, aby vlčata nemohla chodit, ale aby nezemřela. Vlčice by je dál krmila, a až by vlčata dorostla, kluci by je mohli pohodlně vybrat a zabít. Přišli by tak lehce k dobrým kůžím. Jenže k tomu nakonec nedošlo, brzy totiž dvěma z těch kluků omrzly nohy a třetího někdo tak nešťastně postřelil do stehna, že kluk vykrvácel.
…
Už zvenčí bylo slyšet, jak se ti dva hádají. Zojčin hlas měl navrch, Žeňův se spíš bránil, aspoň mi to tak připadalo. Vůbec se mi mezi ně nechtělo, ale co se dalo dělat. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, okamžitě zmlkli a Zojka mi nalila polévku. Žeňa vypadal ještě vylekanější než jindy, což muselo znamenat, že je vylekaný doopravdy. Když pak Zojka vyšla ze stanu, povídá mi: "Tak co, Hašku? Být teď tak v Africe, viď?"
"Já nevím, co se děje," pokrčil jsem rameny.
"Co by se dělo? Přijdu do pekla," objasnil mi Žeňa situaci.
Mluvit s lidmi, kteří trpí pocitem viny, je na pendrek. Jaký jsem asi musel být já, když jsem se trápil svými hříchy? Hrůza pomyslet.
…
K řece jsme museli dojet přecpaným autobusem, abychom zjistili, že na pláž se toho dne přestěhovalo snad celé město. Kde zrovna neleželi lidé v plavkách, tam se povalovaly odpadky, a sotva se dalo najít volné místo, kde by se člověk mohl usadit. Anžela si sem kromě krému na opalování a ručníku přinesla taky Jagodku. Připadalo mi, že je nervózní, a bál jsem se, aby se zas nedostala do podobné nálady jako předevčírem. Všechno se to nějak kazí, uvědomoval jsem si. V minulosti mě nikdy nepřekvapovalo, když mi osud nepřál, teď jsem ale měl pocit, že je to nespravedlivé. Nevím, proč si tak člověk pomyslí, že když pár měsíců vydržel neprovést žádnou lumpárnu, měl by za to být odměňován.
…