Los detectives salvajes, Editorial Anagrama, Barcelona 1998
Přeložila Anežka Charvátová
jh: 
Argo, Praha 2009
…
Jednou jsem se ho zeptal, kde to tenkrát byl. Prý se plavil po řece spojující Mexiko se zbytkem Střední Ameriky. Pokud já vím, žádná taková řeka neexistuje. Přesto mi tvrdil, že se po té řece plavil a teď může klidně říct, že zná všechny její meandry a přítoky. Po řece stromů nebo písčité řece nebo řece stromů místy se proměňující v písčitou řeku. Neustálý proud lidí bez práce, chudáků a vyhládlých, zfetovaných a trpících lidí. Po té řece mraků se plavil dvanáct měsíců a našel na ní nespočetné ostrovy a osady, ačkoli ne všechny ostrovy byly obydlené, a občas měl pocit, že tam zůstane bydlet navždy nebo zemře.
Z navštívených ostrovů byly dva kouzelné. Ostrov minulosti, říkal, kde existuje jenom minulost a obyvatelé se nudí nebo jsou rozumně šťastní, ale tíha iluzí je taková, že se ostrov potápí každý den o kousek hlouběji do řeky. A ostrov budoucnosti, kde existuje jenom budoucnost a jehož obyvatelé jsou agresivní snílci, tak agresivní, říkal Odysseus, že se možná nakonec vzájemně snědí.
…
Té noci jsme vypili spoustu vína, a když jsme odcházeli, nevím jak jsem se ocitl vedle něho a kráčeli jsme pár bloků bok po boku. Tak jsem mu řekl, co mi vrtalo hlavou. Belano, řekl jsem mu, jádro problému je v tom, jestli je zlo (nebo delikt nebo zločin nebo jak tomu chcete říkat) náhodné, nebo má příčinu. Pokud má příčinu, můžeme proti němu bojovat, je sice těžké je přemoci, ale ta možnost existuje, něco jako zápas dvou boxerů stejné váhy. Zato pokud je náhodné, jsme v prdeli. Takže ať nás Bůh, pokud existuje, načapá radši až po zpovědi. A tím je řečeno všechno.
…
Měl jsem rodinu, děti, které jsem zbožňoval, ženu, co mi se vším pomáhala (kterou jsem ale při první příležitosti z kuchyně své restaurace propustil, všeho moc škodí), byl jsem zdráv, měl jsem peníze, zkrátka mi nic nechybělo, a přesto někdy v noci, když jsem zůstal v podniku sám a dával dohromady účty, a kromě mě tam byl nanejvýš nějaký důvěryhodný číšník nebo myč nádobí, kterého jsem sice neviděl, zato slyšel, jak se činí v kuchyni s poslední várkou špinavého nádobí, přepadaly mě prapodivné myšlenky, jak bych to řekl, takové strašně chilské myšlenky, a v takových chvílích jsem si uvědomoval, že mi něco chybí, a hloubal jsem, co by to mohlo být, a když jsem se dost na přemýšlel a zpřevracel to ze všech stran, došel jsem vždycky ke stejnému závěru: chybí mi číslice, chybí mi jiskření čísel před očima, zkrátka jako by mi chyběl nějaký účel nebo snad prostě účel. Nebo, což je totéž, alespoň z mého pohledu, chybělo mi pochopení jevu, který uvedl do pohybu mou štěstěnu a přivolal čísla, ačkoli teď už mi dlouho neblikají v hlavě, a chybělo mi, abych tu skutečnost přijal, jak se sluší na správného chlapa.
…
Druhý den jsem věděla, že ho musím opustit, čím dřív, tím líp, a v poledne jsem z pošty zavolala mámě. V těch letech Arturo, ani jeho kamarádi dálkové telefonní hovory neplatili. Nikdy jsem se nedozvěděla, jakou metodu používali, jenom vím, že měli způsobů víc a že ošidili telefonní společnost určitě o miliardy peset. Přišli vždycky do budky, spojili pár kabelů a hotovo, už měli linku, nejlepší v tom byli bezesporu Argentinci, potom Chilani, nikdy jsem nepoznala Mexičana, který by uměl přelstít telefon, možná proto, že my nejsme stvoření pro moderní svět nebo protože těch pár Mexičanů, co tehdy žilo v Barceloně, mělo dost peněz, aby nemuseli porušovat zákony. Upravené telefony se snadno poznaly podle front, které se u nich tvořily hlavně v noci. V těch frontách sousedilo to nejlepší s tím nejhorším z Latinské Ameriky, bývalí političtí aktivisté s těmi, kdo znásilňovali a pošlapávali, bývalí političtí vězni s nelítostnými prodavači cetek. Když jsem ty fronty vídala cestou z kina, třeba před telefonní budkou na náměstí Ramalleras, třásla jsem se, tuhla zimou a od šíje po paty mi procházel kovový chlad jako trubka zábradlí. Puberťáci, mladé ženy s kojenci, starší dámy a pánové, o čem tam asi všichni přemýšleli o půlnoci nebo v jednu ráno, zatímco čekali, až někdo neznámý domluví, rozhovor nemohli slyšet, ale repliky se daly uhodnout, protože volající obvykle šermoval rukama nebo plakal nebo dlouho mlčel, jen přikyvoval nebo vrtěl hlavou, na co ti lidé ve frontě čekali? Že přijdou brzy na řadu, že se neobjeví policie? Jen na to? Každopádně i od toho jsem se vzdálila. Zavolala jsem mámě a poprosila ji o peníze.
…
Aurelio Baca, Knižní veletrh, Madrid, červenec 1994. Nejenom před sebou nebo sám před zrcadlem nebo v hodině smrti, jež mne doufám tak brzy nečeká, ale před svými dětmi a před manželkou a klidným životem, který si buduji, musím přiznat: 1. Žít za Stalina, nedal bych si zničit mládí v gulagu ani bych nezemřel s kulkou v týle. 2. Žít v době McCarthyho, nepřišel bych o práci ani se nemusel živit jako pumpař na benzince. 3. Žít za Hitlera, patřil bych nicméně k těm, kdo odešli do exilu, a za Franca bych neskládal sonety na Vůdce ani na Blahoslavenou Pannu Marii jako tolik celoživotních demokratů. Jedna věc souvisí s druhou. Má odvaha je omezená, jistě, ale hranice má i to, co jsem ještě s to zkousnout. Všechno, co začíná jako komedie, končí jako tragikomedie.
…