Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., Praha 1956
…
"Jdeme!" vymáčkl ze sebe urputně Ráž. "Začíná to být nudné. Komedie spěje ke konci a režie byla chabá. Nic nového!"
Pokusil se zívnout, mluvil se staženými koutky úst, ale Brych jasně cítil, že lže. Poznal, že i on je zasažen silou, která sršela kolem nich. Měl ji v těkavých očích, pod kůží, ve zrychleném dechu. Taková chvíle, která bere tvé srdce do hrsti a drtí je svým dechem – jako v osmatřicátém, v květnu před třemi roky – je tady! Tady se cosi počíná, co změní znovu lidské životy, uvědomil si Brych s úžasem.
Kolikátého je dnes?
Před hodinou jsem začal nový den, a teď?
Je sobota – jedenadvacátého února roku čtyřicet osm!
…
"Dnes ráno jsme byli na Staroměstském. Šli i ti, kteří nejsou v žádné straně, a dokonce i ti, kteří jsou…"
"Byl jsem tam také."
"A co jste si odtamtud přinesl?"
Brych pochýlil hlavu, propletl štíhlé prsty a prohnul je, až mu zapraskalo v kloubech. "Budu upřímný: zmatek! A trochu obavy. Obě strany udávají své důvody, obávám se, že obě mají kus pravdy – se svého čistě stranického hlediska – ale já věřím, že to skončí rozumnou dohodou, chci věřit ve zdravý rozum. Příliš velké věci jsou ohroženy – s obou stran!"
"Co?"
"Co vám mám říci? Budou to jen slova, stokrát omletá ve všech novinách, ale na vlastní kůži jsem poznal, že mají obsah. Demokracie – svoboda! Věc, o kterou se rvalo lidstvo celé věky, s tím nelze hazardovat, člověče! Nezapírám! Byla to strhující podívaná, působivá! Ale v heslech a skandování nemusí být ještě pravda."
…
Mareda řídil schůzi a počínal si obratně, Bartoš ho sledoval a s uspokojením si všiml, že rozšafný soudruh působil na ostatní dobrým dojmem. Nechal diskutéry vymluvit a beze spěchu přistoupil k hlasování.
"Kdo je pro?"
Živoucí kmeny paží pomalu vyrůstaly nad hlavami. Brych si povšiml strýce. Mizina, přitisknutý zády ke dveřím, se vteřinku rozhlížel, pomrkávaje očima, ale nakonec vystřelil pravičku ke stropu tak rychle, že předhonil ostatní.
"Kdo je proti?" ozval se Maredův nevzrušený hlas.
Nikdo? A přece: tři čtyři ruce se pomalu sunou do vzduchu, zašátrají okamžik v prázdnu, sledovány stovkami očí.
"Jedna, dvě… celkem čtyři hlasy proti! Děkuji!" konstatoval nevzrušeně Mareda v propuklém šumu, ale za okamžik se ozve ještě jednou hlasem, který ztiší hluk:
"Zdržel se někdo hlasování?"
Chvíli vyčkávavé ticho a do něho se vznese u dveří osamělá pravička. Bartoš poznal ihned, komu patří.
Brych!
Ano, je to on! Drží ruku nad hlavou, zírá před sebe nehybným urputným pohledem, trochu pobledlý vzrušením.
Stáhl ruku zpět a sál opět zašuměl. Brych se zbláznil!
…
"Vrátil jsem se po válce do této zemičky trochu ze sentimentálních důvodů – možná! Konečně – narodil jsem se tu, chápete, ale většinu života jsem strávil ve světě, celou válku jsem pracoval v Anglii. Moje paní je rozená Angličanka a přes dobrou vůli si tu nezvykla. Ovšem byly i jiné důvody. Je tu dobrý průmysl a tahle zemička měla obrovské šance, kdyby! To je ovšem to pravé: kdyby! Ale docela upřímně: myslíte si opravdu doktore, že já mám nejmenší potřebu – natož chuť – dávat své odborné zkušenosti do služeb – roztodivného režimu, který tu nutně zavládne? Víte – láska k vlasti – je hodnota ryze ideální a obchod vás naučí myslet v jiných kategoriích. Ne, ne, mohl bych vám o sobě mnoho povídat, já už jsem v životě ledacos prodal, už jako pětadvacetiletému mladíku prošla v Hamburgu mýma rukama loď pepře. Zkuste si to představit: loď pepře! Nemám potřebí se tu před vámi vychloubat to jistě cítíte, chci vám jen ukázat rozměry, abyste pochopil, že mám pramalý zájem o žabařinu. Úspěch v mezinárodním obchodě je odvislý hlavně od spojení, vědět na koho se obrátit, koho si zavázat, a držet se osvědčených partnerů. Těžko bych mohl bez studu vyjednávat se západními partnery jménem jakési zemičky, která si nedovedla uchránit svou svobodu před rudými. Tak je to, můj milý doktore!"
…
"Teď to vidíš doktore Brychu! Zloději jsou to! Zloději a vrazi! Zloději!"
"Neřvi! Vedle spí lidé! Jsi opilý, to je všechno."
"Jsem a proč ne? Ty si myslíš, že můžeš být klidný, viď. Vždycky jsi byl jen žebrák, popletený intelektuál, tobě může být všechno putna, viď? Ty se s tím smíříš! Chvíli si ještě pofňukáš nad tou svou ztracenou svobodou a demokracií, ale pak zalezeš do chomoutu – eh co? Sklapneš zobáček a budeš jim žrát z ruky, jak tě znám!"
…
"Inteligenti!" rozmáchl se pobaveně Ráž. "Volali do lesa, pískali na vlka, vlk přišel a sežral je i s chlupama. Teď budou kňučet!"
…
Co bude dál? Zastavil se u knihovny, trochu dojatě přejel prsty tuhé vazby knížek, které si kupoval, utrhuje si od úst, a vydechl. Sbohem Rimbaude, buřiči a tuláku! Svět, jehož práh jsme dnes překročili, tě nebude potřebovat! Co s tvými křehkými esencemi, zachycenými do mihotavých slov, zestárnul jsi! Sbohem, ty věčně nedotčený Prouste, Verlaine, jak jste zbyteční v nastávajícím věku traktorů a motyk! Politické brožury vás nahradí! Tenhle věk má tvrdou pravdu – chleba! Tendenci na tendenci! A harmoniku, při níž se nejlépe vyřvávají písničky na brigádách! Jiná, cizí je jeho poesie! Chutná jako režný chléb! Koho teď rozechvěje Faunovo odpoledne a Ravel?
…
"Máš mě vůbec rád…?" rozplývala se někdy v slzách. Ty byly její jediná pavéza; nesnášel je. Rázně ji utřel uslzenou tvář kapesníkem, zakazuje si další fňukot.
"Mám Jiřko! Kdybych neměl, poslal bych tě domů, na to vem jed. Sám nevím dobře proč, vlastně – ještě jsem to nerozluštil. Ale proto nesmíš zůstat zaostalá. Byl bych špatný komunista, kdybych nechtěl, aby žena, kterou mám rád, nezůstala stát. Nerostla! To je moje odpovědnost. Nedovedl bych žít s hloupoučkou, měšťácky zaostalou paničkou, pochop mě!"
…
Podepíši a hotovo! Všechno s ženou promysleli, celou včerejší noc prošpitali na posteli. Co se to na nás řítí? Na stará kolena… Celý život se vyhýbal politice, což je zlá věc pro malého, nectižádostivého človíčka, který touží žít výhradně pro svou rodinu, a teď aby…! Ne – nesmí nic riskovat! Těm dvěma se to řekne, ale co kdyby…? Říkají, že to nevydrží, že se to znovu obrátí… a co pak? Pročpak jsi Štětko, proč jsi vstupoval ke komunistům? Co pak? Co pak? Zatracená politika! Pánové milí, řekne jim, musel jsem! Mám početnou rodinu! A kdo ví, jestli se to obrátí! Třeba myslet na zítřek než na pozítřek. Tak! (viz – pozn. jh)
…
Visel mezi dvěma světy, kdesi uprostřed, neschopný říci ano ani ne, sužován pocitem vlastní zbytečnosti. A chtělo se pracovat, jít dopředu, lidsky žít, stýskalo se po tom všem. Co zbývá? Zbývá jít stranou, po cestě, která nikam nevede, zbývá čekat, čekat, čekat – ale na co? Jít do sebe! Vytvořit si vlastní svět rozumu a srdce, i když podvědomě tušil jeho vratkost a dočasnost, nepokořit se před násilím a nesloužit něčemu, s čím nesouhlasí! Zalkl by se ošklivostí nad sebou samým!
…