14. March 2010 · Write a comment · Categories: book · Tags:

Graham Greene: KomediantiThe Comedians, Bodley Head, London 1966

Přeložil Jiří Valja

Ilustroval Karel Vaca

jh: vrána vrána

Mladá Fronta, Praha 1968

Velvyslanec řekl: "No tak se vzchopte, budeme tu spolu samí komedianti. Vemte si můj doutník. Poslužte si u baru. Moje skotksá whisky je výtečná. Snad dokonce i Papá doktor je komediant."

"Kdepak," řekl Philipot, "ten je skutečný. Hrůza je vždycky skutečná."

Velvyslanec řekl: "Nesmíme moc naříkat, že jsme komedianti – to je počestné povolání. Kdybychom jenom mohli být dobří komedianti, svět by aspoň získal smysl pro styl. Selhali jsme – toť vše. Jsme špatní komedianti, ale nejsme špatní lidé."

"Proboha," řekla Marta anglicky, jako by mě přímo oslovovala, "já nejsem komediantka." Zapomněli jsme na ni. Tloukla rukama do zadního opěradla pohovky a křičela na nás francouzsky: "To se vám to mluví. Takové žvásty! Moje dítě zrovna teď zvracelo. Mám od toho ještě cítit ruce. Plakal bolestí. Mluvíte o tom, že lidé hrají svou roli. Já nehraju žádnou roli. Já něco dělám, nosím mu umývadlo. Podávám mu aspirin. Otírám mu ústa. Beru ho k sobě do postele".

"Snad už nebudeme muset hrát komedii."

"Tys říkala, že nejsi komediantka."

"Tak to jsem přeháněla, viď? Ale všecky ty řeči mě rozčilovaly. Všichni jsme při tom vypadaly tak bezcenně, zbytečně a bolestínsky. Snad jsme komedianti, ale nesmíme se z toho radovat. Já přece aspoň něco konkrétního dělám, i když jsou to špatné věci. Nepředstírala jsem, že tě nechci. Ten první večer jsme nepředstírala, že tě miluju."

"Miluješ mě?"

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *