La tregua, Giulio Einaudi Editore
Přeložila Olga Hostovská
jh: 
Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2000
…
Hurvínek, jemuž byly tři roky, se nejspíš narodil v Osvětimi a nikdy neviděl strom; tento Hurvínek bojoval jako muž až do posledního dechu, aby si dobyl své místo ve světě lidí, o nějž ho nelidská moc připravila; bezejmenný Hurvínek, jehož miniaturní předloktí bylo přesto označkováno osvětimským tetováním; Hurvínek zemřel začátkem března 1945, svobodný, ale nespasen. Nic po něm nezůstalo: své svědectví podává prostřednictvím těchto mých slov.
…
Děti procházely Birkenau jako tažní ptáci: po několika dnech byly přestěhovány buď na blok, kde na nich dělaly pokusy, nebo šly do plynu. Henek okamžitě pochopil situaci a jako dobrý kápo se podle toho "zařídil", navázal přátelské kontakty s jedním vlivným maďarským heftlinkem a přežil až do osvobození. Při selekcích na dětském bloku to byl on, kdo rozhodoval. Neměl výčitky svědomí? Ne: proč by je měl mít? Existoval snad nějaký jiný způsob, jak přežít?
…
Asi po dvaceti minutách chůze mě boty opustily: na jedné se mi udělal žralok a druhá se rozpárala. Až do té chvíle zachovával Řek výmluvné mlčení: když viděl, že jsem položil ranec a sedl si na patník, abych zjistil rozsah pohromy, zeptal se mě:
"Kolik je ti let?"
"Dvacet pět," odpověděl jsem.
"Jaké máš povolání?"
"Jsem chemik."
"Tak to seš blbec," řekl mi klidně. "Kdo nemá boty, je blbec."
…
Následujícího dne se všechno vrátilo do starých kolejí a Rusové, až na lehké kruhy pod očima, vypadali zase jako obvykle. Na ošetrovně jsem potkal Marju a řekl jsem jí, že jsem se dobře bavil a že všichni Italové velice obdivují herecké nadání její i jejích kolegů, což byla naprostá pravda. Marja byla svým založením a povahou žena sice nepříliš systematická, ale zato velice věcná, a její pevný životní postoj byl vymezen chodem hodinových ručiček a stěnami domova; byla přítelkyní opravdových mužů z masa a kostí a nepřítelkyní zbytečného teoretizování. Ale kolik lidských myslí je schopno odolávat pomalému, sveřepému, nepřetržitému a nepostižitelnému vlivu prostředí?
Její odpověď byla vážná a poučná. Oficiálně mi poděkovala za chválu a ujistila mě, že ji bude tlumočit celé komandatuře; potom mi sdělila se vší vážností, že tanec a zpěv jsou předměty, které se v Sovětském svazu vyučují na školách, stejně jako recitace; je tedy povinností řádného občana, aby se snažil zdokonalovat své schopnosti a přirozený talent; že divadlo je jedním z nejdokonalejších nástrojů kolektivní výchovy; a další pedagogické žvásty, které zněly absurdně a poněkud dráždily můj sluch, v němž ještě dozníval ten svěží závan radosti ze života a komediálního nadání z předchozího večera.
…