Přeložil a vydal Stanislav Minařík v Praze 1930
jh: 
…
"Všechno to jsou slova!" zamumlal Pigasov.
"Možná. Ale dovolte, abych vás upozornil, že říkajíce: ‘všechno to jsou slova!’ – často sami si přejeme zbaviti se nutnosti říci něco kloudnějšího než pouhá slova."
"Co?" otázal se Pigasov a přimhouřil oči.
"Pochopil jste, co jsem vám chtěl říci," namítl s bezděčnou, ale ihned ztlumenou netrpělivostí Rudin. "Opakuji, nemá-li člověk pevného základu, v který věří, nemá-li půdy, na které pevně stojí, jak si může uvědomovati potřeby, význam, budoucnost svého národa? jak může vědět, co má sám dělat, když…"
"Čest a hloupost!" prudce pravil Pigasov, poklonil se a odešel stranou na nikoho se nedívaje. Rudin se na něho podíval, lehce se usmál a umlkl.
…
"Neznáte o něm ještě jedné věci," pravila mu, ukazujíc na Pigasova, "je to úžasný odpůrce žen, neustále na ně útočí; prosím vás, obraťte ho na cestu pravdy."
Rudin se podíval na Pigasova … bezděčně zvysoka: byl o dvě hlavy vyšší. Pigasov se div nesvíjel zlostí, a jeho roztrpčená tvář pobledla.
"Darja Michajlovna se mýlí," začal nejistým hlasem, "neútočím jen na ženy: nejsem veliký milovník lidského rodu."
"Copak vám mohlo poskytnouti takové špatné mínění o něm?" otázal se Rudin.
Pigasov se mu podíval přímo do očí.
"Pravděpodobně studium vlastního srdce, v němž každým dnem objevuji víc a více mizerností. Soudím o druhých podle sebe. Možná, že to je i nespravedlivé, a že jsem mnohem horší než jiní; ale co poroučíte činit? zvyk?"
"Rozumím vám a soucítím s vámi," pravil Rudin. "Která ušlechtilá duše nezakusila touhy sebeponížení? Ale nesluší se utkvívat v tomto bezvýchodném položení."
"Pěkně děkuji, že jste mé duši vydal vysvědčení ušlechtilosti," pravil Pigasov, "ale mé položení – což, není špatné, takže i když je z něho východisko, tu Bůh s ním! nebudu ho hledat."
"Ale to znamená – odpusťe mi výraz – dávati přednost uspokojení své samolibosti před přáním býti a žíti v pravdě …"
…
"Chová se ke mně jako k děvčátku," pomyslila si znovu Natalja a nevědouc co říci, otázala se ho, dlouho-li zamýšlí zůstat na vsi.
"Celé léto, podzim, a možná, že i zimu. Víte, nejsem člověk tuze bohatý; mé finance jsou rozrušeny a mimo to mne už omrzelo vléci se s místa na místo. Je čas odpočinout si."
Natalja se podivila.
"Jistě myslíte, že máte na čase si odpočinout?" nesměle se otázala.
Rudin se obrátil tváří k Nataljě.
"Co tím chcete říci?"
"Chci říci," pravila, s jakýmisi rozpaky, "že odpočívat mouhou jiní, ale vy… vy musíte pracovat, snažiti se býti užitečný. Kdopak jiný, ne-li vy…"
"Děkuji vám za lichotivé mínění," přerušil ji Rudin. "Býti užitečný… to se lehko řekne: (Přejel si rukou po tváři.) Býti užitečným!" opakoval. "I kdyby bylo ve mně pevné přesvědčení: jak mohu být užitečný – i kdybych dokonce věřil ve své síly – kde najdu upřímné, soucítící duše? …"
A Rudin tak beznadějně mávl rukou a tak smutně svěsil hlavu, že Natalja bezděčně se v duchu sebe otázala: což ty jeho nadšené, nadějí dýchající řeči jsem slyšela večer?
"Ostatně ne," připojil, neočekáváně potřásl svou lví hřívou, "to je hloupost a máte pravdu. Děkuji vám, Nataljo Aleksějevno, děkuji vám upřímně. (Natalja naprosto nevěděla, zač jí děkuje.) Vaše jediné slovo mi připomnělo mou povinnost, ukázalo mi cestu… Ano musím jednat. Nesmím skrývat své nadání, mám-li je; nesmím utráceti své síly na pouhé povídání, nicotné, neužitečné povídání, na pouhá slova…"
…
Aleksandra Pavlovna spráskla ruce.
"Není tuze zkušený! Rudin!" zvolala.
"Není tuze zkušený," jako týmž hlasem opakoval Ležněv, "rád žije na cizí účet, sehrává úlohu, a tak dále… to všechno je v pořádku. Ale špatné je to, že je chladný jako led."
"On, tato plamená duše, je chladný!" přerušila ho Aleksandra Pavlovna.
"Ano, je chladný jako led, a ví to, a dělá plameného. Špatné je to," pokračoval Ležněv, postupně oživuje, "že hraje nebezpečnou hru – nebezpečnou ne pro něho ovšem; sám kopejky, vlásku nedává v sázku – ale druzí dávají duši.."
"O kom, o čem mluvíte? Nerozumím vám," pravila Aleksandra Pavlovna.
"Špatné je to, že není čestný. Vždyť je to rozumný člověk: měl by přece znáti cenu svých slov – a pronášeti je tak, jako by ho něco stála… O tom není sporu, je výmluvný; jenže jeho výmluvnost není ruská. A také, konečně krásné mluvení lze odpustiti jinochovi, ale v jeho letech je hanba kochati se šumem vlastních řečí, je hanba vynášet se!"
"Zdá se mi, Michajlo Michajlyči, že pro posluchače je jedno, vynášíte-li se nebo ne…"
"Promiňte, Aleksandro Pavlovno, to není jedno. Někdo mi řekne slovo, celého mne to protkne, druhý řekne totéž slovo nebo ještě krásnější – a já ani uchem nepohnu. Proč to?"
"To jest vy nepohnete," přerušila ho Aleksandra Pavlovna.
"Ano, nepohnu," namítl Ležněv, "třebaže mám možná i veliké uši. Jde o to, že Rudinova slova zůstanou jen slovy a nikdy se nestanou skutkem – a zatím tatáž slova mohou pobouřit, zahubit mladé srdce."
"Ale o kom, o kom to mluvíte, Michajlo Michajlyči?"
Ležněv se zarazil.
"Chcete vědět o kom mluvím? O Nataljě Aleksějevně."
…
"Poslyšte, Afrikane Semjonyči!" začal Ležněv, a jeho tvář nabyla vážného výrazu, "poslyšte: víte, i má žena ví, že v poslední době jsem necítil obzvláštní náklonnosti k Rudinovi a dokonce často jsem ho odsuzoval. Při všem tom (Ležněv nalil šampaňské do číší), co vám navrhuji: právě jsme pili na zdraví našeho drahého bratra a jeho nevěsty. navrhuji, abychom se nyní napili na zdraví Dmitrije Rudina!"
Aleksandra Pavlovna a Pigasov udiveně se podívali na Ležněva, a Basistov se všecek zachvěl, zarděl se radostí a vykulil oči.
"Znám ho dobře, pokračoval Ležněv, "znám dobře jeho nedostatky. Vystupují tím více na povrch, že sám není nicotný člověk."
"Rudin je geniální povaha!" vmísil se Basistov.
"Geniálnost v sobě třebas má," pravil Ležněv, "ale povaha… V tom je celé jeho neštěstí, že vlastně vůbec nemá povahy… Ale o to nejde. Rád bych mluvil o tom, co je v něm dobrého, vzácného. Je v něm nadšení; a to, věřte mně, flegmatickému člověku, je nejdrahocennější vlastnost v naší době. Všichni jsme nesnesitelně rozvážní, lhostejní a mdlí; usnuli jsme, ustrnuli, a díky tomu, kdo aspoň na okamžik námi pohne a zahřeje nás! Je čas! Pamatuješ, Sašo, jednou jsem ti o něm povídal a vyčítal jsem mu chladnost. Měl jsem tehdy pravdu i neměl. Ta chladnost je u něho v krvi – to není jeho vina –a ne v hlavě. Není herec, jak jsem ho nazýval, není podvodník, není taškář; nežije na cizí účet jako schytralec, ale jako dítě… Ano, on opravdu zemře někde v bídě a chudobě; ale což i za to ho kamenovat? Sám neučiní nic právě proto, že v něm není povahy, krve; ale kdo má právo říci, že nepřinese, nepřinesl už užitku? že jeho slova nezapustila mnoho dobrých semen do mladých duší, kterým přírodaneodmítla jako jemu sílu činnosti, umění vykonat vlastní úmysly? Vždyť já sám, první, všechno to jsem vyzkoušel na sobě… Saša ví, čím byl pro mne v mládí Rudin. Také jsem tvrdil, pokud se pamatuji, že Rudinova slova nemohou působit na lidi; ale mluvil jsem tehdy o lidech, podobných mně, v nynějších mých letech, o lidech, kteří už požili a jsou životem zlomeni. Jediný falešný zvuk v řeči – a celá její harmonie pro nás zmizela; ale v mladém člověku není na štěstí sluch ještě rozvinut, není tak zhýčkán. Zdá-li se mu podstata toho, co slyší, krásnou, co mu je po tónu! Tón najde sám v sobě."
…
Večeře se skončila. Hosté se rozešli. Aleksandra Pavlovna, osaměvši s mužem, s úsměvem se mu podívala do tváře.
"Jaký jsi byl dnes dobrý, Mišo!" pravila, hladíc ho rukou po čele, "jak rozumně a ušlechtile jsi mluvil! Ale přiznej se, že ses dal trochu unést ve prospěch Rudinův, jako ses dříve dal unésti proti němu…"
"Ležícího nebiji… a tehdy jsem se bál, aby ti hlavu nepomátl."
"Ne," prostomyslně namítla Aleksandra Pavlovna, "zdál se mi býti vždy příliš učeným, bála jsem se ho a nevěděla jsem, co mluviti v jeho přítomnosti. Ale vždyť Pigasov dosti zle se mu dnes posmíval, přiznej se?"
"Pigasov?" pravil Ležněv. "Proto právě jsem se Rudina tak vřele zastal, že Pigasov byl tady. Odvažuje se nazývat Rudina příživníkem! Ale podle mého názoru jeho úloha, úloha Pigasovova, je stokrát horší. Má nezávislý majetek, všemu se posmívá, ale jak už lne k urozeným a bohatým! Víš-li, že tento Pigasov, který s takovým roztrpčením všemu a všem spílá, i na filosofii útočí, i na ženy; – víš-li, že když sloužil, bral úplatky, a jak ještě! Co! Takové to je!"
…