Sixty-Eight Publishers, Toronto 1977
jh: 
Atlantis, Brno 1992
…
Potom pan doktor vyňal nám oběma dobře známý formulář, jímž se továrně oznamovala pracovní neschopnost pracovníka, a zamyslil se.
"Můžu ti dát jen tři dni. Pak bys musel na kontrolu, a to už by do toho bylo zasvěcenejch moc lidí."
"Rozumím," pravil Přema tónem spiklence. "Tři dni stačej."
"No neřikej," odvětil pan doktor Labský. "Dostaneš horečku, ale nedá se svítit. Musíš to vydržet."
"Nebojte se, pane doktore."
Doktor Labský se na něho podíval. Jako dlouze.
"Já se nebojím," řekl. "Doktora na rukojmí neseberou. Doktory potřebujou. Ale uvážils, kluku, co děláš?"
Přes Přemovu tvář přelétlo cosi jako zamračení.
"Samozřejmě," řekl, ale nezaznělo to tak.
"Kolik myslíš, že jich seberou, co?"
Přema mlčel.
"Patnáct? Dvacet? Padesát?"
Nakonec jich sebrali čtyřicet osm. Mezi nimi i mého otce, ale ten to přežil.
Přema pořád nic.
"A kolik se jich nevrátí?"
Deset. To jsme přirozeně ještě nevěděli.
Tak jsem byl zasvěcen do relativity lidských činů.
"Dyť je válka," zahučel Přema. "A dyby byli všichni podělaný, tak — aspoň někdo musí něco dělat."
Doktor Labský na něho vrhl zase ten svůj dlouhý pohled.
"Ty si asi myslíš, že seš hrdina?"
"To ne," pravil Přema rychle. "Ale je válka. Musíme Němcum — "
"Kdybys byl hrdina, tak bys šel a udal by ses. Zachránil bys tim těch nevim kolik nevinejch lidí, který tohle vodkašlou."
Doktor Labský vstal.
"Ale radši to nedělej. Vytloukli by z tebe, kdo tě ošetřil, protože by poznali, že to je odborná práce. Tak novej obklad každý tři hodiny. Přídu se na tebe zejtra podívat. Sbohem"
…
Pátrám v paměti po vlastních telecích letech. Intenzita hledání toho, co samozřejmě nikdo nenajde, protože to neexistuje, je asi stejná ve všech dobách a ve všech systémech. Naštěstí otázka přestane většinu lidí zajímat.
…
Bylo po třináctapůlhodinové směně, tři čtvrtě na osm, mrazivá zimní noc. Hrůza mě hnala Jiráskovou třídou, a najednou jsem si vzpomněl na Pánaboha. Odjakživa jsem k němu měl zvláštní poměr. Asi ne zvláštní, spíš dost rozšířený. Moc jsem v jeho existenci nevěřil, jenže jeho neexistencí jsem si nebyl jist, tak jsem zasichrovával modlením. Ani to vlastně ne. Pod vlivem velebného pána Melouna se mi modlitba stala přirozenou reakcí na stav blaha, touhy nebo strachu.
…
A já se lek, pánové, protože tou chodbou se šlo na provazárnu! To víte, tehdy se tam děly všelijaký věci, a jak jsem byl, Pán Bůh mě netrestej, podělanej, tak mi napadlo, že mě prostě pověsej bez soudu. Jen tak. Co by se taky stalo? Prostě by zmizel jeden flanďák, ten nemá ani manželku ani děti, aby se snad začly zajímat, a já se zastavil, totiž nohy se pode mnou zastavily samy vod sebe a jenom jsem v duchu drmolil kolem dokola Bože, pomoz mi! Bože, pomoz mi! A ten estébák se taky zastavil a: "Co je?" a ze mě vylítlo: "Já chci kněze!" "Na co kněze?" diví se estébák. "Musím se smířit s Bohem!" povídám a estébák se ušklíb, děsně, podivně a povídá: "Proč? Vám se nic nestane. Vedu vás na provazárnu, abyste smířil s bohem jinýho prezenta, kterej to potřebuje naléhavějc než vy." A já se zas podělal, ale z jinýho důvodu. Páter Huňák se napije a otřese se. "Brrr! Pánove, kdybych na to tisíckrát vzpomínal, pokaždý mi jde mráz po zádech. Já si totiž řek: Provokace! Přece voni nepovolujou špagátníkům poslední pomazání. Horáková je vo to prosila, a ta byla ňákej prominentní vězeň, a nepovolili jí to. A že by to někomu povolili, když jí, takový mučednici, ne?" Páter si znova přihne. Vidíte, Mistře. Teprve teďka je mi to jasný. Že jste mi řek, že to je bejvalej bohoslovec. Do teďka to pro mě byla záhada. Ale chyt se v síti. Tenkrát jsem si ovšem myslel, že je to provokace, že se mnou hrajou divadýlko, ňákej estébé bude dělat vodsouzenýho k smrti, a až ho vyzpovídám, tak si ze mě v nejlepším případě budou utahovat a v nejhorším mě usvědčej z provádění zakázanejch náboženskejch úkonů nebo něco takovýho. Ten estébák, Farář, si musel domyslet, co se mi honí v hlavě, protože povídal skoro šeptem: "Nebojte se. Tohle je na moje triko. Já ho znal, pocházíme z jedný vesnice. Chci mu prokázat tuhle poslední službu, holomkovi. Dělám to na vlastní triko, rozumíte? Průser z toho můžu mít stejnej jako vy. Větší. Vám už se tak moc nemůže stát. Předepsanejch máte deset, kvůli takovýhle prkotině se už rozsudek nebude měniť." A pánové, mně se ulevilo. Já čekal pětadvacet. A věřil jsem mu. Věděl jsem, že je ňáký větší zvíře a musí to vědět. Tak jsem jenom kejv a šli jsme.
…
Říšský jazyk byl nařízen taky v matematice, ale tam to Bivoj vyřídil rozhodnutím, že se bude počítat výhradně v duchu. Hodiny matiky se potom podobaly v první části jogínské meditaci a v druhé, kdy se zkoušelo, pantomimě. Výklad omezil Bivoj na to, že bez ohledu na naši vylízanost psal beze slova složité rovnice křídou na tabuli a při zkoušení, místo obvyké triady: "Umíte?" — "Neumím," — "Sedněte si," jsme počítali v duchu a výsledky rovněž psali křídou na tabuli. V duchu bylo obvykle vymazáno a výsledky byly chybné. Místo otázky zvedl Bivoj do nepřirozené výšky huňatá obočí, zkoušený zavrtěl hlavou, Bivoj ho pokynem ruky vyhodil od tabule a do notesu napsal choreograficky výraznou pětku.
…
"Budu tedy suchý a jasný. Jestliže Faulkner odmítá yankejské, tedy importované řešení rasové otázky, odmítá je proto, že to je urážka inteligence jeho krajanů. Každý násilný import — a zdůrazňuju: násilný — je urážka. Bez urážky lze importovat jenom myšlenky myšlenkami, ne myšlenky zbraněmi. Každý násilný conquistador pokládá obyvatele dobývaného území za méněcenné. Conquistou jim to dává najevo. Je-li tu však něco méněcenného, pak jsou to myšlenky, které se umějí prosadit jenom zbraněmi."
"Ale to by pak každá revoluce —"
"Ano," přikývnu. "Každá revoluce končí dezercí k znásilněným ideálům."
…