Přeložila Zdeňka Psůtková
jh: 
Melantrich, Praha 1974
viz Beethoven: Kreutzerova sonáta, Janáček: Kreutzerova sonáta
…
Je to zvláštní, jak silná bývá iluze o tom, že krása je dobro. Krásná žena říká hlouposti, člověk ji poslouchá a neuvědomuje si, že to je hloupost, její slova mu připadají chytrá. Krásná žena mluví a páchá ohavné věci a nám to připadá roztomilé. A když neříká hlouposti, ani ohavnosti a je krásná, jsme okamžitě přesvědčeni, že je úžasně chytrá a počestná.
…
Jaký to zmatek, prosím vás! Z tisíce mužů, kteří mají před svatbou — a to nejen v našich kruzích, ale naneštěstí i mezi prostým lidem — stěží najdeme jediného, který by už před svatbou nebyl vlastně ženat aspoň desetkrát, někdy i stokrát nebo tisíckrát jako Don Juan. Slýchám — a také pozoruji, že teď opravdu existují mladíci velmi mravní, kteří tuší a také si uvědomují, že manželství není žert, ale vážná věc. Bůh jim pomáhej! Ale za mých časů jste takového nenašel ani mezi deseti tisíci. Vědí to všichni, ale tváří se, že nevědí nic. V každém románu jsou dopodrobna vypsány city hrdinů, rybníky, křoviska, kolem kterých se procházejí, ale když autoři popisují jejich velikou lásku k určité dívce, ani se nezmíní o tom, co se s oním zajímavým hrdinou dělo dřív. Nezmíní se ani slůvkem o jeho návštěvách v nevěstincích, o panských, o kuchařkách, o manželkách jiných mužů.
…
Muži to přece nevědí, a nevědí to proto, že vědět nechtějí, kdežto ženy to znají velmi dobře — že totiž ta nejušlechtilejší láska, láska poetická, jak my říkáme, nezávisí na hodnotách mravních, ale na tělesném zblížení a zároveň ovšem na účesu, na šatech, na jejich barvě a střihu. Zeptejte se zkušené kokety, která si vytkla za cíl okouzlit nějakého muže, co bude riskovat raději: aby v přítomnosti muže, kterého svádí, byla usvědčena ze lži, krutosti, dokonce i z prostopášnosti, nebo se před ním objevila v ošklivých, špatně ušitých šatech. Každá zvolí to první. Ví, že muži ustavičně lžou o vznešených citech, ale potřebují jenom tělo — proto jí odpustí kdejakou ohavnost, ale mizerný, nevkusný, nemoderní oblek neodpustí nikdy. Koketní žena jedná uvědoměle, ovšem jedná tak i každá nevinná dívka, aniž to ví — jedná jako živočich
…
“Tak se žení všichni, a tak jsem se oženil i já. A potom začal ten opěvovaný měsíc líbánek. Kolik podlosti je v pouhém názvu!” zasyčel vztekle. “Jednou jsem v Paříži obcházel všelijaké podívané a plakát mě také přilákal na jednu atrakci — na ženu s plnovousem a na mořského psa. Byl to docela obyčejný mužský v dekoltovaných dámských šatech a pes, oblečený v hroší kůži, který plaval ve vaně. Zajímavé to nebylo ani trochu. Ale na odchodu mě uctivě vyprovázel majitel. Před vchodem se obrátil k obecenstvu, ukázal na mne a řekl: Zeptejte se tady pána, jestli to stojí za podívanou! Jen račte dál, jen račte dál, vstupné jeden frank! Styděl jsem se přiznat, že to za podívanou nestojí, a majitel s tím zřejmě počítal. Tak to asi bývá i s těmi, kdo prožili veškerý hnus líbánek a nechtějí druhé lidi zklamat. Já také nikomu nezpůsobil podobné zklamání, ale teď nenalézám důvod, proč nemluvit pravdu. Soudím dokonce, že je to nutné. Je to nejapná, hnusná, ubohá a hlavně nudná věc, strašně nudná!
…
“Ale kdyby to, co vy prohlašujete, přijali všichni za svůj zákon, pak by lidstvo skutečně vyhynulo,” namítl jsem.
Odpověděl až po chvíli.
“Ptáte se, jak by pokračoval lidský rod?” řekl, usedl proti mně, široce roztáhl kolena a v hlubokém předklonu se o ně opřel lokty. “A proč by vlastně měl lidský rod vůbec pokračovat?”
“Jak to? Jinak bychom přece nebyli.”
“A proč bychom měli být?”
“Jak to — proč? Přece abychom žili.”
“A proč máme žít? Jestliže neexistuje cíl, jestliže je nám dán pouze život pro život, pak není proč žít. A jestliže je tomu tak, pak Schopenhauer i Hartmann, a také všichni buddhisti mají naprostou pravdu. Jestliže ovšem život má svůj cíl, pak je jasné, že musí skončit, jakmile bude cíle dosaženo. Jinak to být nemůže,” řekl s viditelným rozčilením — byl zřejmě na svou myšlenku velmi pyšný.
…