La noia, Casa Ed. Valentino Bompiani, Milano 1964
Přeložila Eva Ruxová
jh: 
Československý spisovatel, Praha 1967
…
V té chvíli jsem však pozoroval, že po erotické žádosti, jež se mě zřejmě netýkala přímo, ale k jejímuž ukojení nicméně mě používala, projevovala se u ní lhostejnost. Říkám-li však lhostejnost, nechci tím označit chladné nebo cizí chování. Ne, Cecíliina lhostejnost ke mně hned po milování byl jednodušše naprostý nedostatek jakéhokoli vztahu, velmi podobný tomu, jímž jsem tolik trpěl a jejž jsem nazýval nudou; jenomže Cecília narozdíl ode mne, tím nejenom vůbec netrpěla, ale ani se nezdálo, že si je ho vědoma. Zkrátka, jako by se narodila s tím odpoutáním od věcí, které mně připadalo nesnesitelnou obměnou původního, zcela odlišného stavu; jako by to, co mně připadalo jako jakýsi druh nemoci, bylo u ní normálním zdravým zjevem. Přesto však, jak jsem řekl, bylo třeba mluvit. Nedávná důvěrnost fyzické lásky vzbuzovala ve mně touhu po jiné, opravdovější citové důvěrnosti, již, jak jsem věděl, lze získat jenom prostřednictvím slov. Tak jsem se snažil s ní hovořit; či spíše, protože Cecília rozhovor nikdy nevedla sama a omezovala se na odpovídání mých dotazů, vyptával jsem se jí na ni a její život.
…
Druhý den ráno, když jsem znovu přemýšlel o tom, proč Cecília nepřišla, přesvědčil jsem sám sebe, nebo spíš snažil jsem se, abych sám sebe přesvědčil, že její nepřítomnost zavinily důvody, které neměly nic společného s naším vztahem. Neboť jsem si stále ještě přál Cecílie se zbavit, ale Cecília, které jsem se chtěl zbavit, byla Cecília zamilovaná, a ne Cecília, která mě už nemilovala a nedostavovala se na schůzky. A to ne snad z onoho zvláštního druhu lásky, jemuž se obvykle říká láska ze vzdoru, kdy milujeme toho, kdo nás nemiluje, a přestáváme milovat toho, kdo nás miluje, nýbrž proto, že Cecília, která mě milovala, se jevila nudná, to jest neskutečná, zatímco Cecília, která mě nemilovala, zdála se naopak právě tím faktem, že mě nemiluje, nabývat v mých očích stále víc dojmu skutečnosti. Právě proto jsem však dával přednost myšlence, že mě Cecília miluje a že tudíž nemusím měnit své rozhodnutí zbavit se jí, neboť, jak jsem už naznačil dříve, pomyšlení, že už mě nenudí, to jest, že se stává skutečná, vzbuzovalo ve mně jakýsi strach, jako před nějakou zkouškou, k níž jsem se necítil dost silný, abych ji podstoupil.
…
Já ale trpěl. A pomalu si tím mým utrpením prorazila nakonec cestu následující myšlenka a já žasl, že mě nenapadla dřív: snad jediný způsob, jak se od Cecílie osvobodit, to jest, jak ji opravdu mít a tudiž nudit se s ní, byl oženit se ní. Nepodařilo se mi, aby mě Cecília nudila, když byla mou milenkou, a byl jsem si téměř jist, že se s ní budu nudit, jakmile se stane mou ženou. Myšlenka na manželství mě tedy začala lákat stále víc, se zcela jinou vyhlídkou, než jaká se obvykle usmívá na toho, kdo se hodlá oženit; ten se těší snem o nekonečné lásce; mně naopak kynul sen opačný, o konci lásky. Se zalíbením jsem si představoval, že Cecília, jakmile bude provdaná, změní se v obyčejnou manželku, plnou domácích a společenských startostí, spokojenou a prostou všeho tajemství; že se zkrátka, jak se v domácím žargonu říká, “usadí”. Nynější Cecíliina nedosažitelnost byla snad jen výrazem touhy po manželství; snad Cecília instinktivně hledala mezi svými milenci manžela, u něhož by se mohla v klidu zastavit. Myslel jsem si, že se s ní ožením se vší náboženskou a měšťáckou okázalostí, a jakmile bude jednou vdaná, že mi musí dát hodně dětí, které ji rovněž usměrní a uzavřou ji v obraz mateřství zcela prostý tajemství.
Někdo může namítnout, že tato myšlenka použít manželství tam, kde neuspěly fyzický vztah a peníze, je nesmyslná a v každém případě nepřiměřená. Jako by někdo spálil dům, aby si zapálil cigaretu. Jak už však snad každý pochopil, byl jsem odpoután od jakékoli společnosti, a hlavně od té, k níž patřila moje matka. V tomto naprostém nedostatku kořenů a odpovědnosti, v té naprosté prázdnotě nudy, manželství bylo pro mě něčím mrtvým a bezvýznamným, co bylo tímto způsobem aspoň k něčemu dobré.
…