Shosha; Farrar, Straus and Giroux, New York 1978
Přeložila Lucie Lucká
Ilustrovala Adriana Skálová
jh: 
Odeon, Praha 1992
viz také Isaac Bashevis Singer: Satan v Goraji
…
„V podstatě jsem rozumový člověk. Vím, že k některým shodám by z hlediska pravděpodobnosti nemělo dojít. Když si sám hraju s drejdlem a pětkrát či šestkrát za sebou se mi ukáže stejné písmeno, protože si to přeji, můžu se domnívat, že se to stalo náhodou. Ake když otočím desetkrát a výsledek je stále stejný, není to už dílo náhody. Určitě byste raději slyšeli o dívkách, než o hře s drejdlem. Došlo to tak daleko, že jsem nějaké ženě v mysli přikázal, aby přišla do té a té ulice na to a to číslo – bydleli jsme tehdy ve Varšavě –, a ona tam přišla. Nemůžu vám to dokázat. Ani s drejdlem se mi to nepodaří předvést úplně pokaždé. Tyhle síly mají zvláštní sklon k potměšilosti. Jsou darebné a nemají rády, když si je chce někdo ověřovat s tužkou a hodinkami. Řekl bych, že nenávidí vědu a vědce. Věřte, že i mým vlastním uším to zní jako nesmysl. Kdo jsou ty síly? Jsou to živoucí bytosti? Proč by měly nenávidět vědu a statistiku? Vypadá to jako záminka ke lhaní a lhářem mě nazvali nejednou. Sám jsem považoval média za lháře, pokud nedokázala předvést své schopnosti pod dozorem, takříkajíc vědecky. Ale není snad naše pohlavní ústrojí plné rozmarů a není v jistém smyslu protivědecké? Kdyby vám řekli Morrisi, abyste spal se ženou v přítomnosti deseti profesorů s kamerami, metry a všelijakými měřicími přístroji, nebyl byste takový donchuán.“
…
„A jak tedy vznikl svět?“, zeptala se Tejbele.
Zelig se zatahal za vousy. „Jak vzniklo všechno? Prostě je to tady a basta. Ve čtvrti Praga žili dva přátelé a jeden onemocněl. Než zemřel, dohodl se s přítelem: jestli je posmrtný život, přijde mu odtamtud dát pozdravení. Řekl mu, aby v poslední den smutku rozsvítil svíce na chanukové lampě, že je přijde zhasnout. Přítel udělal, jak se dohodli. Posledního dne smutku rozsvítil chanukovou lampu. Byl ale unaven z práce a usnul. Náhle se vzbudil. Z lampy vypadla svíčka a způsobila požár. Hořel mu kaftan. Vyběhl ven a vyválel se ve stoce. Dva měsíce ležel v nemocnici.“
„A co z toho plyne?“
…
Ode dne, kdy jsem opustil otcovský dům, žil jsem ve stavu trvalého zoufalství. Občas mě přepadla myšlenka na pokání, na návrat k opravdovému židovství. Ale cožpak můžu žít jako můj otec, jako moji dědové a pradědové – bez jejich víry? Pokaždé, když jsem šel do knihovny, cítil jsem jiskru naděje, že možná v nějaké knize najdu znamení, jak člověk mého ustrojení a pohledu na svět může dospět k míru sám se sebou. Nenašel jsem je ani v Tolstém nebo Kropotkinovi, ani ve Spinozovi, Williamu Jamesovi či Schopenhauerovi, ani v Písmu. Jistěže, Proroci kázali vysokou mravnost. Ale jejich sliby bohatých žní, plodných olivových stromů, vinic a ochrany proti nepřátelům se mi nezamlouvaly. Věděl jsem, že svět byl vždycky takový a vždycky zůstane takový, jako je nyní. Co moralisté nazývaljí zlem, je ve skutečnosti běh života.
…